Tak už to máme skoro celé za sebou. Uteklo to jako voda a
i když se na nás obou, už pomalu začíná (no možná spíše rychle), projevovat
únava, tak bychom si to tu nejradši prodloužili.
Na poslední den jsme si naplánovali výlet do Iwamy. Ti
kdož tuší, těm nemusím vysvětlovat. Pro ty kteří nejsou tak zběhlí
v historii Aikida jen napíšu, že v Iwamě působil zakladatel Aikido,
Morihei Ueshiba nebo chcete-li Ó Sensei. Tady vyvinul to, co později učíval své
žáky a pojmenoval slovem Aikido. 29.4. jsme tam nevyrazili náhodně, ale
z toho důvodu, že se v právě tento den v Iwamě koná Festival
Aikido (Annual Aiki-Jinja(Aiki Shrine) Grand Festival), kde následovníci myšlenek Aikido uctí při obřadu v chrámu
zasvěceném duchu Aikida památku zesnulého Ó Senseie a jeho odkazu.
Ráno jsme relativně brzo vstali a vyrazili směr Iwama.
Ona totiž cesta trvá 2 hodiny vlakem. Takže nebylo na co čekat – obřad začíná
již v 11 hodin. Na nádraží jsme jako tradičně trošku ztratili pojem o
směru a tak nám musel pomoci jeden z místních. No i na něj to nakonec bylo
trošku moc, takže nás zachránil zaměstnanec drah, který evidentně věděl vše
důležité. Bohužel nám díky tomuto zdržení ujel plánovaný spoj a tak nám nezbylo
než počkat na další za 45 minut. Co se dalo dělat, přepadli jsme kavárničku
kombinovanou s pekárnou a pořádně se nasnídali. I když jsme nakupovali
víceméně naslepo, tak jsme si pěkně pošmákly. Ale čas byl neúprosný, takže dojíst a šup na vlak.
Do Iwamy jsme dorazili s menším zpožděním, ale to
nám zas až tak moc nevadilo. Řekl bych, že jsme to brali ještě docela
s nadhledem, protože jsme tam potkali jednoho němce se stejným cílem a ten
tam chaoticky pobíhal jako trefený – takže panikařil asi i za nás J Ještě že jsou Japonci
tak informovaní a tak nás nakonec nasměroval pán v kanceláři drah.
Vyrazili jsme směrem Iwama Dojo. Před nádražím nás hned
přivítala busta Ó Senseie, takže nám bylo hned jasné, že to v Iwamě asi
nebude jako když jsme hledali Hombu Dojo. A nakonec ho nalezli zastrčené mezi
baráčky. Působilo to na nás, že pro Iwamu je tahle část minulosti a zároveň i
přítomnosti asi tím největším turistickým lákadlem vůbec. Cesta z nádraží
je totiž lemována obrázky Ó Senseie a když je budete následovat, tak Vás to do
Dojo prostě dovést musí.
Když jsme dorazili k dojo, obřad už probíhal. Trošku
nás překvapilo, kolik je tam lidí, protože Shishiya Sensei nás varoval, že tam
bývá až tisíc lidí a mi jich viděli tak cca 300-400 (asi slabší oddíl). Tak jsme zůstali
s ostatními nedaleko chrámu. Zrovínka přemýšlím, zda tomu tak vůbec říkat,
když je to takovej budník o velikosti asi 10x10m J
ale budeme se držet překladu všeobecně používaného jména. Abych pravdu řekl,
tak obřad nám moc neříkal. Pobíhal tam nějaký mnich, něco prospěvoval
(překvapivě japonsky) a to bylo víceméně vše. Mnohem víc nás zaujalo to, že tam
byl vnuk zakladatele - stavajíci Doshu Hombu Dojo (Moriteru Ueshiba) a pravnuk Ueshiba Mitsuteru, plus mnoho starých mistrů jako Tada Sensei, Endo Sensei, Watanabe Sensei a další. No hned jsme si
udělali nějaké fotky a videa. Přeci jenom přímé potomky Ó Senseie člověk
nepotkává denně…
Po skončení obřadu proběhla ještě předváděčka Doshu a
Watana Senseie, která byla sice krátká, ale vydatná. Co mi ale šokovalo, bylo
že jakmile skončila, všichni se jako na povel otočili hrnuli se do zahrad dojo,
kde byl něco jako piknik. Lidi seděli na dekách venku a dlabali salát, případně
popíjeli co si přinesli či dokoupili na místě. No trošku nás to zklamalo,
protože všichni ti starší, kteří nás zajímali hned zašli dovnitř baráčku a tam
slavili v separé. Chvilku jsme ještě postávali a očumovali venku. Byli
jsme totiž zvědaví na rodinu Ueshibovu a pak jsme to prostě zabalili. Ještě
jsme potřebovali zabalit a hlavně jsme chtěli stihnout poslední trénik se
Shishiya Senseiem.
Takže hurá na vlak. Na nádraží jsme koupili lístek a když
jsme došli na nástupiště, tak Pepa zahlásil, že si trošku užijeme a zkusíme
Green line – to jsou dvoupodlažní vagóny, na které musí být speciální lístek.
Vrhli jsme se tedy na automat na lístky, zabookovali a čekali na vlak.
Ani né za 15 minut tu byl a mi se nahrnuli do
dvoupodlažáku. Sedíme, koukáme kolem sebe a protože jsme věděli, že
v Narita Expressu se museli rezervovat místa, tak jsme hledali jak to teda
jako je. Koupili jsme si totiž lísty pomocí karty a žádný papírový lístek jsme
neměli a ani nevěděli, jestli teda někomu nesedíme na místě. Pak s Pepa
všimnul, že nad náma svídí nějaký světýlka. Ne nebojte se – nebylo to nadměrnou
konzumací destilátů (přeci jenom to bylo asi ve 14 hodin). A jako na potvoru to
nad námi svítilo červeně, takže jsem očekávali, že někomu sedíme na místě… No
ve vagónu jsme byli skoro samy, takže vyhazov zatím nehrozil. Ještě kousek po
směru jízdy seděl nějakej dvoumetrovej ušatec, co vypadal, že zrovna moc rozumu
nepobral, tak jsme čekali co bude. A bylo… No chudák průvodčí, taková mladá,
příjemná slečna. Ale s týpkem se ne a ne domluvit, protože si koupil normální
lístek a výmluva lámanou angličtinou typu: "I am foriner" a tečka fakt
nezabírala. Asi po 10 minutach ho alespoň dostala z místa a panáček se
blížil k nám. Humorné bylo, že si myslela, že patříme k sobě, takže
mu řekla, aby to vysvětlil nám, že se domluví s náma. No dorazili
k nám. Ona se zastavila, začne na mě mluvit a typoš se prostě jenom otočil
na kramfleku a šine si do dál. Když jsem viděl ten její vyděšenej výraz, tak
jsem jí upřímně litoval. No hned jsme jí vysvětlit, že s ním nemáme nic společného,
tak se jí evidentně ulevilo. A že kde máme lístky. Tak jsme ji vysvětlili, že
jsme si je koupili na nádraží v automatu, ale že nemáme žádný papírový a
nevíme, jestli někomu nesedíme na místě. No řešení bylo jednoduché – vzala si
mojí kartu a na tom stropě, kde to svítilo červeně jí prostě přiložila, světlo
se změnilo na zelenou a hotovka. No čuměli jsme jak telata na nový vrata… tak
tomu říkám technologickej pokrok. Připadal jsem ji tam jako, kdybych zrovna
vylezl z jeskyně.
Jízda byla příjemná, tak jsme si trošku chruply a rovnou
do Ryokanu, nachystat věci a letět na trénik. Byl to náš poslední a i když
musím říct, že to celé bylo jako dvou týdení seminář, protože jsme trénovali
každý den, tak bych si to klidně ještě natáhnul. Ale to by se nesmělo tak
stýskat po věcech a lidech domácích. Trénik byl naprostu supr, ostatně jako
vždy a zase jsme dělali Musashi Nippon Ryu, jak to Sensei nazval – boj se dvěma
meči. To by jeden nevěřil, jak to dokáže pomoci, abychom to ikkyo tolik
nemrvili, když se prostě toho ukeho nemůžete chytit rukou, protože v ní
„překáží“ meč.
Po tréniku nás vzal ještě Sensei do Soba restaurace. Já
se konečně dočkal a měl jsem kachnu, resp. Soba nudele s kachním vývarem a
řeknu k tomu jediné. Byla to lahůdka. Ta kachní chuť spojená s chutí
nudlí, všude přítomné srkání a dobrá společnost, to se nedá zapomenout. No byl
to pravdu zážitek. Ostatně jako všechna tradiční jídla, na které nás Sensei
vzal. Povečeřeli jsme, poklábosili o věcech všemožných i nemožných a i když
neradi, rozloučili se s Senseiem. Bude se nám stýskat. Po jeho vřelých
slovech a radách i po tom, jak nás pořád opravuje, abychom dokázali lépe cvičit
a chápat jeho myšlenky. A i po tom záběru, který nám to dalo během těch 14ti
dní. Děkujeme Sensei, děkujeme moc.
