Čtvrtek - už se nám to blíží

Dneska jsme nic nepodnikali, věděli jsne totiž co nals čeká.

Čtyřhodinovej trénik s Arisue senseiem, na jedny střední škole. Dorazili jsme v čas a trošku nás překvapila účast, cca 12 lidí. Hmm, prej že většina je ještě v praci - jejich chyba. Původně jsme dostali informaci, že budou pouze zbraně. Což jak jsme očekávali, nám pěkně naloží. Naštěstí, po 2,5h začalo i aikido, tak to nebyl takovej záběr. Pokud to tak lze vůbec říct. Spíš je další typ pohybu, tak to člověka víc protáhne a nebolí z toho tolik těleso. Bylo to super. Na začátek asi 15min shomenuchi kokju, které jsem dělal s Arisueho manželkou, která má asi 150cm a hrozně si to užívala, takže mi pěkně naložila. Ono dvakrát zaútočit, sebrat se ze země a hned jí mít nakrku, protože na nic nečeká a utočí. No masakr. Pak pár technik a nakonec 25minut ninin dori s Yamazakim a jeste jednim přerostlim japoncem(byl vyšší než já). Moc jsme si tl užili. Všichni. Lbzvláště, když anijeden nestíhal davat pozlr kolik bylo útoků, takže z zadaných pěti pd každého byl vždy aspo trojnásobek. :D Když první z pánů sednul do seiza a vyžadoval vydýchání, tak jsme toho nechali. Byl to docela fofr, takže jeden útok střídal druhý a musel jsem si s ukem hrát, aby byl pěkně mezi mnou a útočníkem, aby to bylo pod kontrolou.
Po tréniku jsme všem poděkovali. Samozřejmne nás nezapomněli pozvat do Dánska a frčeli jsme zpátky na Ikebukuro. Kde jsme cestou ještě zkously zasloužené udle :)

Středa, císaře je třeba...

Vzhledem k výsledku dne předchozího, byla pro mě středa jasná. Kdo mě zná, ví že nemam rád šmouly, eee chalenge který nejdou zdolat. Takže poté co jsem rozhýbal ztuhlé tělo, což trvá dost dlouho, když vstáváte po desáté... jsem vyrazil, ano sám, pepe vyhlásil protestní spánek, směrem metráž a hurá na císařský palác. Trochu kecám, do paláce jsem se dostat nemohl, což jsem zjistil už na netu, než jsem odcházel, protože chtějí rezervaci předem a provádějí jen ve dvou intervalech za den. Optimálně udělat rezervaci cca týden předem :-O to sem nezvládl... je středa ráno, ve čtvrtek mají zavřené zahrady a v pátek mají zavřené všechno :"( smolík pacholík. Prdim na ně a jdu alespoň do zahrady.

Místo překrásné, počasí se povedlo taky, protože bylo sluníčko až na docela slušnej vítr a 8 stupňů, takže kosa. Stromy starobylé, i mladší a všudy přítomný řád. Nebudu se moc rozepisovat o zahradě, protože každý kdo přečetl některou z mých zahradnicko/chrámovo/svatyňových epizod už poznal, že jsem do nich tak trochu úchyl. btw kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak mi může bezmezně svěřiti pár metrů (nejlépe desítek) půdy na realizaci této úchylky. Fotky vše dokládají. Ještě mi napadlo - ti z Vás kdo ještě neměli odvahu kliknout na galerii v pravo nahoře, nechť tak udělají, zjistí, že těch fotek je tam opravdu HODNĚ.

Jednou takovou malou kaňkou na návštěvě císařských zahrad bylo, že zavírají už ve čtyři, takže už v půl zazněl nekompromisní hlas z amplionu, aby nám oznámil, že se zahrady budou za chvilku zavírat a abych se odebrali k východu. Poslech jsem bez námitek a zamířil k východu, jenže geografickému, takže přes půl zahrady. Pánové na kolech, které tu všichni používají během celého dne i na obchůzky (což občas působí lehce groteskně), to úplně asi nepotěšilo, protože mi nepustili ani na záchodky.

Lehce po čtvrté, ze zahrady mě sice slušně, ale vykopli a já bych tam klidně hnil ještě 2h, kdyby byl čas... Tak kam, směr metro, připojit a hurá na Ginza Toy Park zvaný Hakuhinkan. Údajně největší obchod s hračkama v Ginze - hůůůů to bude masakr. A byl. Chtěl jsem tam původně fotit, ale když jsem to všechno viděl, tak mi z toho šli oči, ruce, nohy, všechno kolem, to by se vyfotit nedalo... Takže opět jen krátce. 5 pater věcí, ze kterých by Vaše dítě zešílelo a garantuji, že vy taky. Ať už byste tam byli s ním nebo bez něj, horní patra jsou pro dospělejší a pokud fandíte starwars, gundanovi, autíčkám, vláčkům, skládačkám, chytrým hračkám, kravinám, chlupatinám umělím a skoro živím nedej bože mluvícím, tak je to na dlouho. Ještě že jsem měl představu co koupím, tak to bylo jednodušší. Protože jsem stejně koupil něco jiného :-D

Tak tak jsem dorazil uondanej na Ryokan, Pepe už čekal, protože trénik právě začínal. No musel jsem se trochu zkultůrnit, resp. zkultůrnit záda a nohy, takže to nakonec dopadlo tak, že jsme šli aspoň na nůůůdlé. Čím jsme tu dýl, tím větší pajzly vymetáme a o to lepší a větší porce dostáváme, protože tentokrát jsme byli v něčem co připomínalo bufáč na hlaváči, akorát že tam bylo permanentně plno. Tradičně to bylo oishi.

dokončení maratónu z úterý

...to dál znamenalo směrem císařský palác. Nabrali jsme azimut a hurá do víru velkoměsta. Hrnuli jsme to s větrem o závod doufaje, že tentokrát nám palác záda neukáže. Jenže jsme se tak trošku přepočítali. Sice jsme cestou potakali ještě pár skvostů, jako národní tyjátr, ale k paláci jsme dorazili zezadu, takže to znamenalo buď doleva a obejít palác severně a nebo do prava a obejít jej jižní cestou. Kdo by cekal, že obě budou skoro stejně dlouhé... ach ju, tak jsme šli tou horní. No a když už jsme konečně dorazili k první bráně. Zavřeno. Ok - na bráně popisky, že přístup do zahrad je povolen od do atd. takže posíleni vědomím, že se nejedná o palác letíme dál, k další bráně. Ta byla jako na potvoru pouze manipulační. Takže k další. A ta byla zavřená :-( tak holt ještě k té poslední... a ta byla... taky zavřená. Tak jsem alespoň udělal trochu uměleckých fotek. A frčeli jsme k Tokyo station.

Tokyo Station

Byli jsme po tom vorvaný jak borůvky. Dali jsme podle strejdy gůgla přes 10km, trénik jsme nestihli a tak jsme aspoň zahnali hlad v hospodě u nudle :-) Výsledek vidíte samy.

Pepe-san se zdá býti sytím...

Jen dodám, že moje Kimchi soba byli luxusní, pouze jedna věc mi na nich vadila, byli cítit dvakrát, jednou když šli tam a podruhé když šli ven...

Úterní maratonský průlet Tokyem

V Pindělí se skoro nic nedělo, byli jsme ještě důkladně zbití po sobotním onsenu. By člověk neřekl, jak moc může naložit taková výřivka, když je udělaná pořádně...
Jen jsme se večer po tréniku dozvěděli jednu smutnou zprávu. Byl to náš poslední trénik se Senseiem, na další dni měl nějaké mítingy a pak hurá do Vietnamu, na seminář. No nedalo se svítit, poděkovali jsme za všechno a hlavně za jeho trpělivost a čas s námi strávený a vyrazili jsme lehce zachmuřeni do ryokanu.

SkyDojo

Za to v úterý jsme si to vynahradili...
Objednal jsem si nové kimono, protože každý aikidoka ví, že dobré kimono dělá půl techniky
<(__)> takže když od toho odečtu svojí přirozenou šikovnost, tak je už budu umět skoro na půl. A tak jsme vyrazili hledat pobočku Tozanda v Tokyu. Bylo to trošku složitější, protože jsem to musel objednat, ukecat je aby to šlo zaplatit cash a ještě poslat z Kyota do Tokya.
První část sme zvládli tj. dopravu sockou.

Cestou jsme potkali i pár humorných míst...

V Japonsku můžo do armíku i Pandy :-) - ani nechci vědět koho by stříleli...

Když už jsme byli v tom motání kolem, tak jsme si dali i jeden malý chrámeček v okolí. Schody byly výzvou a pohled stál za to... Chanokiinari shrine - vůbec netuším, co to znamená, ale všude tam byly lištičky, předpokládám, že takové ty kouzelné s každým okem jiným (aby mohly vidět i do astrálu) a pokaždý měly něco v tlamě.

Tak a šup dál - kolem ministerstva obrany, až kam nás navedla navi. No je to holka šikovná, takže jsme tam žádnou cedulku Tozando nenašli... Takže půl kilometru nahoru a důlu po hlavní, zeptat se asi čtyřeš lidí a stejně nic moc. Naštěstí jsme našli free wifi, takže jsem se připojil a barák jsme našli podle obrázku na stránkách - ještě že tam byl.

Bohužel většina věcí co tam měli, bylo na Kendo. Takže jsme alespoň trochu ozkoušeli meče, pokochali se výzdobou a když se i povedlo domluvit, že tam mám zboží k vyzvednutí, tak proběhl obchod. Slečna byla velmi příjemná, ale angličtina jí moc neříkala... o to víc náš překvapila tím, co nám nabídla dál...

Byli jsme z toho trochu perplex, ale vysmátý jak rákosky :-P
Jako slušně vychovaní kucí, jsme poděkovali, pak ještě párkrát a slečna nás vyprovodila až do výtahu.
Času bylo dost, takže jsem nasměroval krok a hrnuli jsme to směr nejbližší park/svatyně. Dodupali jsme až k Akasaka Palace. První co Pepeho napadlo, když to viděl, bylo - to jsou jak japonský Veresailles a taky bylo. Krásný park a obří brána s policejní kontrolou. Tou jsme naštěstí hladce prošli, i když musím říct, že vysvětlit mi hodně lámanou angličtinou, že se mám napít vlastního pití, aby měli jistotu, že to není nějaká vybušnina, jim chvilku trvalo - no holt jsem dostatečně natvrdlej... :") Dostat se za branu ale stálo za to. Pohled to byl překrásnéj - všude nádherně upravený stromky a samotnej palác stál taky za to.

A protože to ještě nebylo málo, vyrazili jsme kolem paláce a přilehlé zahrady. Museli jsme kolem, nějak nám nechtěli věřit, že jsme vládní delegace. Směrem další chrám cestou k císařskému paláci.
Chrám ke kterému jsme dorazili byl Myogonji Temple (Toyokawa Inari shrine) - teď už vím, že inari je právě ona zmiňovaná liška... :-) no se tu člověk nedoví...
Místo to bylo extrémně silné a inspirativní. Když nám k tomu, po pár minutách proplétání svatyňkami a všudepřítomnými prapory, k tomu zazněl buben a začali se mniši modlit, byl to neskutečný zážitek. 

Zakoupil jsem vonné tyčky (i pro Pepeho) a tošku jsme si zakouřili :-)

Nevím jak Pepe, ale pro mě to byl obrovský zážitek. Vychutnal jsem si celou odpolední modlitbu a se smírem v duši jsme pokračovali dál.