Nippon Budokan, císařský palác, Ginza, kabuki a Tsukiji Honganji

Pátek 5.2. Dopoledne jsem se zavodním teamem pepe und pepe vyrazili na obhlídku císařského paláce a Nippon Budokan. Počasí nám přálo, svítíčko slunilo a den byl prostě krásný. Metrem jsme dorazili na místo určení a v lehkém poklusu, jsem se jali objevovat krásy velkoměsta. Showakan hall dobrý, budokan Nippon taky, ale že je vedle nich překrásný park, plný nádherných zákoutí a stromů, na to jsem připravený nebyl. Škoda, že to bylo v takovém poklusu. Prostě mám trochu jinou představu o užívání si takovýchle míst. Alespoň jsem udělal pár fotek a letěli jsme dál.

Hlavním cílem byl císařský palác. Sice jsme ho našli rychle a bezbolestně, ale to že bude zrovna zavřený, to nikdo z nás nečekal... Pán u brány nám vysvětlil, že něco opravujou a že je opravdu zavřeno jenom dneska :( no smolík... Tak jsme ho aspoň oběhli, vyfotili a co dál.

Labuť nám ukázala, co si o nás myslí a jak to bude s císařským palácem...

Šáša krasty na výletu

Nějak mi návrh na to, abychom se vrátili do ryokanu a zalezli do postele nepřišel jako nejlepší, takže jsem jim zamával a tradá směrem tokyo station. Zkouknul jsem si hlavní zastávku v Tokyu, která je opravdu zajímavě vyvedena alá viktoriánská anglie a pustil se nazdař bůh do víru velkoměsta.

Nohy mě dovedli do Ginzy. Je strašně zajímavé, jak se jednotlivé čtvrti (pokud tak jde vůbec nazývat tak obrovské části města) obrovsky liší, jak architekturou, tak i skladbou obchodů, ulic a lidí. Všude obrovské množstí obchodu a na každém rohu nějaký odkaz na blížící se Valentýn... A jak tak bloudím a bloudím, tak jsem dokonce potkal klasického potulného mnicha, jak z nějakého japonského filmu. Stál tam na rohu, na hlavě kulatý rýžový klobouk (takže vypadal jak dědeček hříbeček) a točil a odříkaval modlitbu. Neměl jsem odvahu si ho vyfotit, tak jsem mu dal alespoň pět set játrovek do mističky. Otevřel oči, poděkoval a začal se modlit o to urputněji. Kdo ví, třeba to bylo za mě... V dobré náladě, po tom dobrém skutku, jsem pokračoval dál a narazil jsem na velmi zajímavý dům. Tak si ho fotím, koukám co tam mají za pěkné obrázky a tak. A říkám si, to vypadá jako kdyby to bylo divadlo.

 A ejhle, bylo. Aniž bych to tušil, domotal jsem se ke Kabuki divadlu (Ginza Kabukiza). Vím, že si všichni myslí, že Kabuki je hovadina, protože to máme všichni spojené s těmi prapodivnýmy zvuky kodo a bambusových bubínků a šakuhači. Ale mě to zajímalo, takže jsem se tam chvilku motal, hledal, kdy a jak hrajou a nakonec jsem si za 2k koupil lístech na jeden akt. No řeknu to takhle. Byl to opravdu zážitek. Divadlo, jak kdybych seděl v Plzni v komorním, jen tam pobíhali chlapi v všech možných převlecích (kabuji hrají pouze muži, i ženské role), překvapivě to celé jeli v japonštině a občas se ozvala tradiční kabuki muzika. I když jsem pořádně nevěděl o čem to je, tak jsem tam vydržel celé 2h, což bylo ostatně to co jsem si zaplatil a mooooc jsem si to užil. Z pochopitelných důvodů se nesmělo fotit, takže nemám ani obrázek :( ale i tak to bylo super a hned bych šel znova. Ono se tomu dá docela i rozumět, když si člověk přečte program :-p

Protože mi při té kultůře vyhládlo, tak jsem začal cestou koukat po nějkém obídku. Narazil jsem na tuhle příjemnou restauračku a po letmém pohledu do meníčka bylo jasno. Dám si senseiovo oblíbenou tempuru. Takže objednána All star tempura menu. Upřímně řečeno, ještě jsem tempuru nikdy neměl, ale byl jsem příjemně překvapen. Polévka miso, rýže, trocha čerstvé zeleniny (přislo mi to jako jinej špenát + nějaký hobliny z něčeho...) a hlavně tempura. Pro ty co nevý co to je (já už to vím), tak je to cokoliv obalené v jemném těstíčku a upečené na oleji. Ale pozork, neplést s načím trojobalem - těstíčko je asi jenom mouka s pojidlem, protože nemám skoro žádnou chuť a je opečeo extrémně lehce. Takže např. já tam měl obří krevetu (jako že krvety nejim), která byla výborná. Kus nějaký ryby tři kousky různý zeleniny. Je zajímavý, že v čechach bych celej nedal do huby, ale tady mi dost podobná věc, upravená jinak chutná :D No pošmák sem si. 
Po pozdním, ale velmi vydaženém obídku jsem pokračoval dál, směr chrám. Úplně jsem netušil co mě čeká, ale tohle jsem opravdu nečekal. Tsukiji Honganji. Obří stavení, načančané všechno, obrovské kusy zlata a výzdoby. Chvilku jsem jenom nakukoval, jsem zpruzený z českých kostelů, takže hlavně opatrně. A když jsem viděl, tak to tam lidi berou hákem, tak jsem šel taky. No čekal jsem dost, ale to že mi nejdřív bude ukecávat produkční z japonský televize, abych se šel pomodlit, že si mě natočí. A že po něm přijde budhistickej mnich a se slovy hledej šmudlo (velmi volný překlad), mi dá mapku celého chrámu s tím, že si mám najít skrytá bájná zvířata po celém chrámu, tak to bych nečekal. V čechach dostanete většinou hadrem přes drž... nebo alespoň pokáráno, když si dovolíte vstoupit, nebýt členem místního sboru farníků a nedej bože chtít fotit... A ono tohle. No jiný kraj, jiný mrav. Chvilku jsem hledal, našel pár draků a pak jsem toho nechal. Odvádělo mi to zbytečně od toho, jak moc to tam bylo hezký a nemohl jsem si to pořádně užít. Takže jsem pěkně zasednul, vyčistil hlavu a užil si to. Trošku se mi to vymklo z rukou a za cirka hodinu jsem odcházel s mírem v duši a dobrou náladou. Byl to prostě povedený den.