Ushiku Daibutsu

Zůstali jsme s Pepanem sami. Marťase jsme naposledy spatřili před dvěma dny v půl šesté ráno, když balil věci se slovy, že se jede podívat na Kyótó. Vzhledem k jeho orientačním schopnostem, které prokázal během návratu ze sobotního tréninku, předpokládáme, že zahynul někde při bloudění Východočínským mořem. K uctění jeho památky jsme se s Pepanem rozhodli navštívit místo vysloveně duchovního charakteru - Ushiku Daibutsu, aneb sochu stojícího Budhy v Ushiku.

Vybaveni Honzovými instrukceni, které nám zanechal před odletem domů, jsme vyrazili před osmou ráno na stanici Ikebukuro, kde jsme s časovou rezervou nastoupili do vlaku, jedoucího opačným směrem. Linka Yamanote je totiž okružní. Ačkoli bychom do přestupní stanice Nippori také dojeli, trvalo by nám to asi 2 hodiny namísto kýžených 16 minut, a to se nám zdálo přeci jen moc. Na přiští stanici jsme tedy přeběhli do vlaku na protější koleji, tentokrát už správného.

Cesta ubíhala klidně a zpestřili jsme si jí pouze krátkou návštěvou palubního WC. Vzhledem ke stáří vlaku, podobou zvící dosluhující vagóny pražského metra, jsem musel ocenit nejen čistotu zařízení, ale i jeho prostornost. Bez větších problémů by sem bylo možné vměstnat i nadprůměrně početnou rodinu syrských migrantů.

Ve stanici Ushiku jsme opět posíleni Honzovými instrukcemi vyhledali stanoviště číslo 2 místní autobusové linky a abychom se ubezpečili, že jsme tam správně, optali jsme se místního řidiče autobusu. Pepan lámanou japonštinou poptal kódové označení Ushiku Daibutsu a řidič stejně lámanou angličtinou odpověděl za stálého uklánění, které je tu všudypřítomné a samozřejmé. Po kratší výměně rukonožních signálů nás vypoklonkoval na druhou stranu nádražní budovy, kde jsme objevili další stanoviště číslo 2 místní autobusové linky. Někdy si myslím, že takovéhle vychytávky tu mají místní schválně kvůli matení již tak zmatených turistů, nad jejichž pobíháním se pak královsky baví.

Osmikilometrová cesta od nádraží na místo trvala třičtvrtě hodiny a celou tu dobu jsme byli v autobusu čtyři, včetně řidiče. Ushiku City, což mi připadlo jako poměrně honosný název pro vesnici střední velikosti, nebylo příliš zajímavé - benzínka, pár domků, Domino Pizza, bambusový háj. Asi po půl hodině jsme spatřili v dálce cíl naší cesty.

Před cestou jsme si nastudovali, že stojící Budha v Ushiku je nejvyšší sochou na světě a je zapsána v Guinnessově knize rekordů. Se svými 120 metry se Buddha tyčil s důstojnou majestátností nad okolní rovinatou krajinou a klidně vyčkával příchodu plzeňáků.




Ač se jedná o místo s duchovním podtextem, přeci jen z něj maličko čiší více komerční pojetí. Začíná nucenou procházkou uličkou suvenýrů s obligátními automaty na kávu, čaj a limonády, pokračuje pokladnami na vstupné a završují ho boxy na dary v podobě drobných mincí u každé drobné zastávky - modlitba u velkého měděného zvonu, krmení ryb v poklidném jezírku, či u opisování duchovních textů u svatyní. Byli jsme moc rádi, že jsme sem zavítali mimo turistickou sezónu a počet návštěvníků by se dal spočítat na prstech rukou. Prostoru a "atrakcí" tu bylo dost na to, aby pobraly několik tisícovek lidí a podle fotografií na letácích jsme usoudili, že v sezóně jich tolik skutečně bývá.

 

Návštěva mimo sezónu ovšem znamenala, že parčíky, které sochu obklopují, zely prázdnotou a šedí namísto květin a zeleně. Proto, a také kvůli chladnému větru, jsme se rozhodli jít rovnou na věc a vstoupit do světa mystiky - totiž dovnitř sochy samotného budhy. Před vchodem jsme se museli zout a boty si vzít s sebou v připravených igelitkách. Nu což, to se na návštěvu duchovního místa patří. Kdo by ovšem čekal zašlost starých časů, prostotu čistého myšlení a dýchajícího ducha historie, tady by je rozhodně nenašel. Pod nohama nás uvítal útulný koberec, za architekonické provedení by se nemusela stydět ani Tateova galerie moderního umění v Londýně a tolik zlata by člověk nenašel ani ve Fort Knox. Mezi jednotlivými patry návštěvníky neslyšně vozil výtah pro minimálně 30 lidí a všechno bylo tak nějak prošpikováno elektonikou, LED osvětlením a počítačovými efekty.

Nejvíc jsme ocenili výhled z nejvyššího pátého patra (v úrovni budhových prsou), odkud za dobrého počasí bylo možné pozorovat tokijský Skytree, případně i vzdálenou horu Fuji. My jsme takové štěstí neměli, ačkoli bylo poměrně jasno, ani jedno jsme neviděli. Za zmínku stojí také kruhový sál celý vyvedený ve zlaté barvě s více než 3400 soškami budhů. V paměti mi vyvstal moment z filmu Souboj titánů, kde Zeus disponoval podobnou místností se soškami všech lidí.


Prošli jsme, co se dalo, shlédli jsme, co bylo k vidění a dovědeli jsme se mimo jiné, že socha byla postavena v roce 1993, je 3x vyšší než Socha svobody, a že jen pouhý palec u nohy budhy měří 160 cm.

U východu mě pak upoutal nápis, který jsem si se svojí znalostí japonštiny volně přeložil jako "Zákaz vstupu s plamenometem".

Další z nápisů lákal na procházku parčíkem ke hřbitovu a mimo jiné na návštěvu chovu králíků a jejich cirkusového předvádění. Tématické spojení Budhy a králíků mi sice unikalo, nicméně vzhledem k nadbytku volného času jsme absolvovali i tuto atrakci. Králíci volně pobíhali uvnitř jakéhosi nádvoříčka a byli připraveni z rukou dětí i jejich dospělých doprovodů konzumovat mrkvičku příhodně prodávanou u vchodu.

Plni dojmů a mrkve jsme se vydali na zpáteční cestu. Ovšem ouha, další autobus zpátky jel až za hodinu a deset minut. Pořád ještě vál studený vítr a tak jsme nepohrdli azylem prázdné čekárničky s nápojovými automaty. Záhy jsme pochopili, proč je prázdná. Ihned po příchodu nás uvítal líbeznou dětskou melodií automat na popcorn v barvách Hello Kitty. Zasmáli jsme se a dali si kávu. Když nás ovšem automat svým jinglem častoval zhruba každých dvacet vteřin, začali jsme se přemýšlet jak dlouho může zdravému jedinci trvat, než ho ten popěvek přivede k absolutnímu šílenství. Po zhruba 20 minutách jsme ho ovšem přestali vnímat a po hodině čekání na autobus už jsme si zpívali taky. A ačkoli je to už skoro 10 hodin, co jsme místo opustili, pořád mám chuť na popcorn, který jinak nesnáším.

Cesta zpátky pak už uběhla bez komplikací a šťastně jsme ve 4 odpoledne dorazili na Ryokan a dali si konečně něco k snědku. Dnešní výlet se vydařil, zážitky nám už nikdo nevezme a příště zase vyrazíme za nějakou kvalitní duševní očistou.

Hello Kitty konnichiwa

Kitty wa minna no ninkimono

wanpaku ijiwaru okorinbou mo

yasashii Kitty to isshonara

tsurarete yasashiku nacchauno

Něco na tom místě přeci jen bylo. Vznešený Budha zdá se vyslyšel naše modlitby a Marťas se před půlnocí přeci jen vrátil. Chvíli tady vykřikoval jak bylo Kyótó děsně super a co všechno tam zažil, tak snad o tom zítra něco napíše, protože sebou praštil na futon a usnul jako špalek. Já se nemůžu zbavit pocitu, že kdykoli vydechne, cítím zlověstnou vůni Východočínského moře.