Úterní maratonský průlet Tokyem

V Pindělí se skoro nic nedělo, byli jsme ještě důkladně zbití po sobotním onsenu. By člověk neřekl, jak moc může naložit taková výřivka, když je udělaná pořádně...
Jen jsme se večer po tréniku dozvěděli jednu smutnou zprávu. Byl to náš poslední trénik se Senseiem, na další dni měl nějaké mítingy a pak hurá do Vietnamu, na seminář. No nedalo se svítit, poděkovali jsme za všechno a hlavně za jeho trpělivost a čas s námi strávený a vyrazili jsme lehce zachmuřeni do ryokanu.

SkyDojo

Za to v úterý jsme si to vynahradili...
Objednal jsem si nové kimono, protože každý aikidoka ví, že dobré kimono dělá půl techniky
<(__)> takže když od toho odečtu svojí přirozenou šikovnost, tak je už budu umět skoro na půl. A tak jsme vyrazili hledat pobočku Tozanda v Tokyu. Bylo to trošku složitější, protože jsem to musel objednat, ukecat je aby to šlo zaplatit cash a ještě poslat z Kyota do Tokya.
První část sme zvládli tj. dopravu sockou.

Cestou jsme potkali i pár humorných míst...

V Japonsku můžo do armíku i Pandy :-) - ani nechci vědět koho by stříleli...

Když už jsme byli v tom motání kolem, tak jsme si dali i jeden malý chrámeček v okolí. Schody byly výzvou a pohled stál za to... Chanokiinari shrine - vůbec netuším, co to znamená, ale všude tam byly lištičky, předpokládám, že takové ty kouzelné s každým okem jiným (aby mohly vidět i do astrálu) a pokaždý měly něco v tlamě.

Tak a šup dál - kolem ministerstva obrany, až kam nás navedla navi. No je to holka šikovná, takže jsme tam žádnou cedulku Tozando nenašli... Takže půl kilometru nahoru a důlu po hlavní, zeptat se asi čtyřeš lidí a stejně nic moc. Naštěstí jsme našli free wifi, takže jsem se připojil a barák jsme našli podle obrázku na stránkách - ještě že tam byl.

Bohužel většina věcí co tam měli, bylo na Kendo. Takže jsme alespoň trochu ozkoušeli meče, pokochali se výzdobou a když se i povedlo domluvit, že tam mám zboží k vyzvednutí, tak proběhl obchod. Slečna byla velmi příjemná, ale angličtina jí moc neříkala... o to víc náš překvapila tím, co nám nabídla dál...

Byli jsme z toho trochu perplex, ale vysmátý jak rákosky :-P
Jako slušně vychovaní kucí, jsme poděkovali, pak ještě párkrát a slečna nás vyprovodila až do výtahu.
Času bylo dost, takže jsem nasměroval krok a hrnuli jsme to směr nejbližší park/svatyně. Dodupali jsme až k Akasaka Palace. První co Pepeho napadlo, když to viděl, bylo - to jsou jak japonský Veresailles a taky bylo. Krásný park a obří brána s policejní kontrolou. Tou jsme naštěstí hladce prošli, i když musím říct, že vysvětlit mi hodně lámanou angličtinou, že se mám napít vlastního pití, aby měli jistotu, že to není nějaká vybušnina, jim chvilku trvalo - no holt jsem dostatečně natvrdlej... :") Dostat se za branu ale stálo za to. Pohled to byl překrásnéj - všude nádherně upravený stromky a samotnej palác stál taky za to.

A protože to ještě nebylo málo, vyrazili jsme kolem paláce a přilehlé zahrady. Museli jsme kolem, nějak nám nechtěli věřit, že jsme vládní delegace. Směrem další chrám cestou k císařskému paláci.
Chrám ke kterému jsme dorazili byl Myogonji Temple (Toyokawa Inari shrine) - teď už vím, že inari je právě ona zmiňovaná liška... :-) no se tu člověk nedoví...
Místo to bylo extrémně silné a inspirativní. Když nám k tomu, po pár minutách proplétání svatyňkami a všudepřítomnými prapory, k tomu zazněl buben a začali se mniši modlit, byl to neskutečný zážitek. 

Zakoupil jsem vonné tyčky (i pro Pepeho) a tošku jsme si zakouřili :-)

Nevím jak Pepe, ale pro mě to byl obrovský zážitek. Vychutnal jsem si celou odpolední modlitbu a se smírem v duši jsme pokračovali dál.