Kyoto - výlet do historie Japonska, pondělí

Spaní na hostelu ušlo. Osm postelí na cimře, většina mladý kluci, jen ten chudák čínskej pode mnou měl smůlu. Tak trochu jsem usnul a něco mi v noci upadlo dolů a udělo to hroznej rambajz. Rano jsem zjistil, že to byl notebook, ještě že je skoro nezničitelnej... Doufejme, že i číňánek na tom byl podobně (když jsem odcházel, ještě dýchal).
Na pondělí jsem si nechal speciální kousky. Hrad Nijo, rezidence prvního šóguna Tokugawy, dostaveného v roce 1616. Místo kde na Vás dýchne to opravdové feudální Japonsko. Dokonce je to místo, kde císař Meiji zrušil šogunát a o trochu později se tu proháněl Tomáš Krujzů, když si hrál na posledního samuraje. Bohužel nemám ze vnitř žádné fotky, protože se tam nesmělo fotit.

Samozřejmostí byla překrásná a velká zahrada a všemožný vymoženosti, jako třeba podlahy, které vržou schválně. A svým zvukem připomínají zpěv slavíků. Speciálně vyvýšené části místností, protože tam seděl šógun a ostatní museli sedět níže, aby chápali že je víc než oni. Byla to zajímavá zkušenost. A překrásná zahrada nepotřebuje komentář.
Chtěl jsem potom pokračovat do císařského paláce, ale měli mít v pondělí zavřeno, tak jsem to rovnou otočil na Toji. Komplex několika budov a pagody pěti příběhů, kde je pochován zakladatel esotérickéhé zen budhismu Muso Soseki. Dokonce jsem měl i štěstí a odchytil si mě tam dobrovolník, který dělal prohlídku v angličtině, takže mi plno věcí vysvětlil a ukazal. Zajímavé je např. to, že pagodu nikdy nezničilo zemětřesení. Má totiž použit středový nosník bez základů a patra jsou na něm nasazena tak, že se mohou nezávisle pohybovat. Tenhle princip znovu zavedli japíci při stavbě mrakodrapů (další ukázka toho, že to podstatné už tu tolikrát bylo, jen mi si to nechceme připustit nebo si toho všimnout). Když už zmiňuju zemětřesení, tak sme tu už jedno zažili v uterý ráno a byl to docela masakr.

Protože se ale čas krátil, tak jsem frčel na Kinkaku-ji - chrám zlatého pavilónu. Jedna z nejvýznamnějších památek v Japonsku. I když tam bylo miliarda lidí a asi tak polovina z nich byly číňani. Tak to byl zážitek. Celá budova pokrytá zlatem, které odráželo obrovské množství světla a vytvářelo divoké odlesky na okolní hladině (povedlo se mi tam být před pátou hodinou, kdy slunce začalo už pomalu zapadat). Čímž dolaďovalo působivý dojem z celého místa.

Sice to bylo trochu jak na Karlštejně, tuna turistů, kteří v poklusu hnali z místa na místo, ale i tak jsem si to užil. Zažehnul pár vonných tyčinek a šel o kus dál...

V pět zavírali, tak nás vyháněli jak dobytek. Asi měli strach, aby jim tam někdo neloupal pozlacený perníček... Nedalo se svítit, tak jsem skočil na bus. Dle tradice, opačným směrem než jsem chtěl. Nějak si nemohu zvyknout na to, že tu jezdí vlevo... :-/ Tak jsem tu dal par zastávek a vyskočil ven. A jako tradičně jsem zase někam dorazil. Tentokrát chrámový komplex Daitoku-ji. Sice měli zavřeno, ale alespoň jsem tam byl sám :-) hlavní třída byla otevřená a i když většina chrámů měla zavřená vrata, alespoň se dalo nakukovat přes plot a někam i jít... Tento komplex cca 20 svatyň je od 16 století proslulý svou vazbu na mistra Sen no Rikyu, který rozšířil čajový obřad do zbytku japonska.

Už tu na mě čekali...

A v ramci toho, že už byla prakticky tma, tak jsem vyrazil směr kyoto station, přebukovat jizdenku na dřívější čas (asi o hodinu) a urá za klukama. Předpokladaje, že je najdu v úplně stejné poloze, jak jsem je opustil, tj. v posteli.

Shinkanzen véča po česku :-)