Středa 3.2. vstávam v 6. :( Kluci mají ještě půlnoc. Nastartoval jsem se zeleným čajem a letím k zastávce Ikebukuro. Mám pár minut, než dorazí Honza, tak žasnu nad tím, že i v ulicích Tokya je možné mít chvilku pro sebe. Skoro nikdu tu není. Koukám a fotím prázdné ulice a všude přítomné havrany. Je neuvěřitelné, jak moc jsou tu součástí běžného života. Když se na ně člověk podívá, na to jaký mají klofák, tak bych se jim úplně bránit nechtěl...
Honza dorazil, tak přeskáčeme pár zastávek, pár přestupů a hurá busem so Shinagawy. Máme v plánu trip kolem jezer pod horou FUJI a taky se trochu pokochat její krásou. Na cestu na ní, není úplně vhodná situace. -20 stupnů, vítr 80km/h, taky nic moc a uzavřený přistup by nám asi nesvědčil. No nedá se svítit, tak nejfotogeničtější horu na světě zvěčňuji alespoň cestou... Byl to dobrý nápad, protože jakmile jsme dorazili na místo, tak se mrška zahalila od hávu mraků, jak má v oblibě.
Koupili jsme lístky na další linku a šli se podívat na první z jezer. Byla to rychlovka, měli jsme jenom půl hodiny, ale i tak to stálo za to. V horách je opravdu krásně.
Kousek autobusem a když jsme chtěli vystupovat, tak nám řidič říká, že ne, že máme jet ještě jednu zastávku. No tak jsme poslechy a vystoupili v zemi nikoho... no co dodat, rozpadlé auto, mini krámek a nic dalšího. Tak ju, než čekat na další bus, tak jdem pěšky zpět. Alespoň jsme si mohli prohlédnout další jezero. I když malé velikostí, tak celkem rozlehlé a opravdu poetické.
Za 15 minut jsme zpátky tam, kde jsme chtěli být a razíme do lesa Aokigahara, jinak známého také jako les sebevrahů :-p Upřímně nevíme jestli jsme byli zrovna v té, tak moc exponované části, ale i tak to byla nádhera. Jestli se tam totiž šel někdo zasebevraždit, tak buď uměl létat nebo už byl duch. Našli jsme ve sněhu jen pár stop a většinou patřili zvěři. Stejně to ale byl zážitek, nachodili jsme tam nějaký ten kilometr a atmosféra, která tam na Vás dýchne byla nepopsatelná. Prastaré stromy, naprosté ticho a klid.
Zajímavé bylo, že i když by to někdo mohl očekávat, necítil jsem žádný smutek nebo něco špatného, spíš obrovské smíření a klid. Cestou jsem i našel polorozpadlou svatyňku, tak jsem zanechal dáreček a poprosil o odpuštění a prozření. Pak jsme dokonce našli i jedno místo, kde se ozývali ptáci, jinak všude až stoický klid a mír. Byla to překrásná procházka divokým japonskem. A večer tradičně trénik, tentokrát opět ve Sky Dojo. Dokonce už byl i dětský trénik, tak jsme si to hodně užili.
Koupili jsme lístky na další linku a šli se podívat na první z jezer. Byla to rychlovka, měli jsme jenom půl hodiny, ale i tak to stálo za to. V horách je opravdu krásně.
Kousek autobusem a když jsme chtěli vystupovat, tak nám řidič říká, že ne, že máme jet ještě jednu zastávku. No tak jsme poslechy a vystoupili v zemi nikoho... no co dodat, rozpadlé auto, mini krámek a nic dalšího. Tak ju, než čekat na další bus, tak jdem pěšky zpět. Alespoň jsme si mohli prohlédnout další jezero. I když malé velikostí, tak celkem rozlehlé a opravdu poetické.
Žádné komentáře:
Okomentovat