Den se Senseiem

A je tu zase neděle. Ráno jsme měli trochu zpoždění, protože jsme otáleli nad snídaní, takže ve Warabi to bylo z nádraží poklusem, abychom ranní trénink stihli včas. Iwakata-san se nám opět omlouval, že Toho trénink povede on, protože nikdo jiný tam není, ale opět jsme ho ujistili, že nám se omlouvat nemusí. Trénink s dětmi byl fajn, děcka dostala befelem, že musí cvičit s gaijiny a tak cvičila. Tady není na dětských trénincích taková legrace jako u Shishiya Senseie, ale děti jsou šikovné a sladkosti mají rádi přinejmenším stejně. Hlavní trénink vedl tentokrát Tanaka Sensei a vystřídali jsme v rychlosti několik technik, včetně závěrečné patnáctiminutovky v suwari-waza, kterou ocenily zejména mé prsty na nohou, včera tak krásně ohlodané masožravými rybami.

Bylo nám trochu líto, že jsme se nemohli zúčastnit party, na kterou nás pozval Iwakata-san, ale byli jsme už pozváni od Shishiya Senseie, který nám slíbil, že nás vezme ke hrobu Nishio Senseie. Opět s malým zpožděním jsme doběhli zpátky do ryokanu, kde už nám na recepci hlásili, že nám Sensei dvakrát volal. Zvažovali jsme nakoupit kostku másla a kýbl popela a ozdobit jimi naše hlavy, ale vědomi si toho, že japonské zvyky jsou jiné než naše, jsme od toho upustili. Sensei byl naštěstí v poměrně dobré náladě, tak nás ani moc nepeskoval.

Po dobré půlhodině jízdy autem po dálnici jsme se dostali až za město, kde naši pozornost upoutaly malé zahrádkářské kolonie, velice podobné těm, které si u nás pořizují lidi, co bydlí v paneláku. Z toho, co nám Sensei vysvětloval, je jejich účel v Japonsku stejný. Pak se najednou mezi koloniemi vyloupl malý hřbitůvek, kde jsme zastavili.

Sensei nám vysvětlil, jak probíhá ceremonie omývání hrobu, což jsme vzápětí s Martinem provedli. Sensei zapálil vonné tyčinky a dal na hrob čerstvé květiny. My jsme přidali jednu vychlazenou dvanáctku a symbolický plzeňský půllitřík. Po skončení ceremonie jsme se vrátili zpátky do Ikebukuro, kde Sensei zastavil a pozval nás na večer do restaurace. Rádi jsme přijali a předpokládali, že se do večera rozloučíme. Nicméně Sensei nás nepustil a rozhodl, že si čekání na večeři zkrátíme nad šálkem kávy a zavedl nás do nedaleké kavárny. Chvíli jsme čekali na místo, nedělní odpoledne je tu velmi rušné, a pak jsme si objednali kávu. Ledové čokoládové moccha se šlehačkou sice vykouzlilo na Senseiově tváři úžasný úsměv, ale chutnalo moc dobře. Japonští muži si zřejmě na takové kávové zázraky nepotrpí. Sensei si objednal dvojité espresso a začali jsme klábosit. Připadal jsem si trochu jako v Plíhalově písničce: "Probrali jsme všechno možný, ženský, fotbal, politiku... Nic nestojí za nic ale hlavně že nám chutná..." My jsme si do tématických okruhů samozřejmě přidali ještě aikido. Sensei opakovaně zdůrazňoval svoji filozofii a myšlenky, které vkládá do svého aikido, úplně oproštěn od technik nebo fyzické stránky věci. Jsa si vědom naší úrovně trpělivě vysvětloval, kam se ve svých myšlenkách dobral a jak k tomu došel. Nepředpokládám, že čekal, že něco z toho pochopíme, ale věřím, že je rád, že i přes naši mladickou nezkušenost a myšlenkovou nevyspělost se snažíme jeho myšlenky nejen chápat ale i následovat. Z diskuse mě dost zaujala debata o rozdílu mezi "cvičením" a "studiem" aikido... Některé věci, které se nám Sensei snažil předat budeme asi vstřebávat delší dobu, jestli vůbec je někdy pochopíme.

Před večeří jsme vyzvedli Hiroko-san a zamířili do východní části Ikebukuro. Sensei nás vzal do moderní restaurace, kde jsme si objednali Sukiyaki. Uprostřed stolu byla velká indukční plotna, na kterou obsluha položila velkou pánev se sojovou omáčkou. Martin s Hiroko-san šli nabrat dva talíře zeleniny, zatímco Sensei a já jsme si v miskách rozkvedlávali syrová vejce. Pak přišlo to hlavní - velmi tenké plátky hovězího masa. Sensei maso naházel do vařící se sojové omáčky, přikryl ho zeleninou a po krátké chvíli vaření jsme si už brali jednotlivá sousta, která se uvařená smočila v syrovém vajíčku a pak rovnou baštila. Zážitek to byl výborný a chuť na jedničku. Je mi docela líto, že v Evropě místo marných pokusů o sushi nepřenesou z pestré japonské kuchyně třeba tohle.

Po večeři jsme předali Sensovi a Hiroko-san dárečky a potom jsme se rozloučili. Zítra nás čeká cesta do Iwamy a večer náš poslední trénink v Japonsku. A teď hurá na kutě, už se mi zas klíží oči.

4 v 1

Posledních pár dní jsme se odmlčeli, což byla, otevřeně přiznávám, moje chyba. Únava, lenost i nedostatek střev (básnických) to způsobily, že myšlenky neoplývaly tou správnou invencí. To ovšem neznamená, že bychom za tu dobu nic neprožili - právě naopak. (Prostě Pepa je hroznej špekoun. - pozn. Martin)

Středu jsme obětovali téměř celou nákupům - levná elektronika, dárky, cetky všeho druhu. To všechno jsme zevrubné prohlídce nakoupili a igelitkách do ryokanu dotáhli. Když jsme se s tím dneska stěhovali z pokoje do pokoje, zdravil nás chlapík na recepci s nechápavým výrazem ve vytřeštěných očích a doširoka otevřenými ústy.

Ve čtvrtek jsme chtěli hrubou středeční komerci kompenzovat nějakou kulturou, ideálně tradiční a poklidnou. K tomuto účelu jsme vybrali návštěvu Meiji Shrine, který je obklopen malým lesoparkem a i přes velký počet procházejících místních návštěvníků i turistů je zde až překvapující klid.

Pátek připadl opět nákupům, tentokrát to byla iaita. Po několika konzultacích, přeměřování, pokusných secích (během kterých se osazenstvo budo-shopu) chápavě usmívalo, jsme vytáhli z peněženky tučný svazek bankovek a jali se platit. Naprosto fascinující byla pečlivost, s jakou víceméně obyčejné cvičné meče pánové v budo-shopu balili. (Děvčata to budou mít drahé, velmi drahé... nákupem Iaito jsme zabili 2, slovy dva drahocenné dny... pozn. Martin).

Pečlivost je tu cítit úplně ve všem, na co člověk narazí. Už po první hodině pobytu jsem se zájmem pozoroval ve vlaku z letiště dívku, která během cesty nabízela očerstvení. Otevřely se spojovací dveře, dívka se hluboce uklonila poloprázdnému vagónu a i přesto, že si jí nikdo nevšímal, pomalu prošla uličkou a během chůze několikrát zopakovala svoji litanii o čerstvých sendvičích a vychlazených nápojích. Během asi 100-minutové jízdy si to zopakovala celkem třikrát přes celý vlak tam a zpátky. Jednou s občerstvením, podruhé s nápoji a potřetí se zmrzlinou. Nevím, jestli někde neco prodala, ale nevypadala ani unaveně, ani otráveně. I přesto, že byla zřejmě duchem nepřítomná, neustále se usmívala a recitovala.

Ve večerce vám věci pečlivě zabalí  do tašky a během toho u každé jednotlivé věci zopakují, kolik stojí.

Hned za rohem u ryokanu jsme objevili pekárnu, kde jsme koupili očividně čerstvě upečenou bagetu. Milá stařenka za pultem s rouškou přes obličej (ty jsou tu velmi běžné a kupříkladu děti s nimi chodí i na trénink) s hlubokými úklonami strčila bagetu do papírového sáčku a jeho konec ještě úhledně přehnula a přelepila, aby obal vypadal pěkně a bageta nikde nevypadla.

Všechna tahle nikdy nekončící snaha dělat svěřenou práci co nejlíp je nám přeci jen maličko cizí. Skoro to vypadá, jako by se s ní tady lidé rodili.

V sobotu po ranním tréninku jsme byli docela unavení. Přeci jen už je to dva týdny, co cvičíme každý den a na naší schopnosti pobíhat po atrakcích je to dost znát. Dali jsme si tedy něco málo k jídlu, na dvě hodinky vytuhli a odpoledne vyrazili do Tokyo Bay. Průvodce doporučoval místní lázně Oeno-Onsen Monogatari, které jsme se rozhodli navštívit. Celá čtvrť u přístaviště je ultra-moderní a má samostatnou linku metra, která je zhruba 2x dražší, než všechny ostatní, kterými jsme zatím jeli. Všude jsou mrakodrapy a jiné architektonicky zajímavé stavby, kterým vévodí tzv. Rainbow Bridge, který spojuje města Kawasaki a Kisaruzu. Fotit ho z vlaku nebylo úplně snadné, ale výhled z něj byl krásný, zvlášť po setmění.

Umístění lázní dávalo tušit, že se jedná spíš o atrakci, než o tradiční malé japonské lázně. Na jednu stranu nám bylo trochu líto, že jsme díky neznalosti zapadli do poměrně komerčně laděného zařízení. Na druhou stranu v ryokanu nám nikdo lázně doporučit nedokázal a mám i trochu obavy, že bez někoho místního bychom se v ortodoxních lázních přinejmenším ztratili nebo aspoň výrazně znemožnili, v horším případě ztropili nějaký diplomatický incident. Proto jsme úplně nepohrdli turistickou částí návštěvníků lázní ze všech koutů světa a vzali zavděk velkými vysvětlivkami a radami v angličtině, vyvěšenými všude po stěnách.

Lázně byly poměrně velké, měly venkovní i vnitřní zařízení s kamenným brouzdalištěm pro "uvolnění" nohou (my se při uvolňování zřejmě tvářili dost útrpně a zajišťovali tím zábavu pro všechny okolo), saunou a pak koupání v horkých pramenech jak venku tak vevnitř. Nejdřív jsme se šli tedy projít brouzdalištěm a za vyluzování zvuků, které si jistě v ničem nezadaly se zvuky doprovázející středověký výkon tortury, zamířili k budce s bazénkem plným tvz. Doctor Fish. Tyhle malé rybky během ráchání v bazénku okusují vaše nohy a provádějí tím takovou přírodní pedikúru. Myslel jsem si, že nejsem na nohách lechtivý. Až do té chvíle, než jsem nohy strčil do toho bazénku. Řvouce do rukávu vypůjčené yukaty a se slzami v očích pozorujíce tlemícího se Martina jsem proklínal všechny šikmooké ryby na světě. Nikdy jsem nezažil nic tak... erm... zvláštního. Trvalo mi dobrých 10 minut, než jsem si na ten pocit jakžtakž zvykl. A zvykl jsem si zejména proto, že jsem byl fascinován dovedností oněch ryb, které zatím dokázaly do Martinovy nohy vykousat dvoumilimetrovou díru, která pěkně krvácela, což se rybám očividně líbilo a tak Martinovy nohy navštěvovaly ve velkých hejnech a mně daly na chvíli pokoj. Po kúře jsme každopádně měli oba nohy nádherně hedvábné - od prstů až po paty.

Pak jsme pokračovali dál na "tradičnější" horké koupele. Tady ubylo turistů a japonského osazenstva bylo tak 99 procent. Výjimku jsme tvořili jen Martin a já. Zřejmě to bylo tím, že zhýčkaným turistům bylo proti srsti pobíhat nazí mezi dvěma stovkami Japonců. Nám to ale nevadilo a s ručníčkem na hlavě jsme zapluli do kamenné lázně, kde jsme se věnovali meditaci nad tím, jaká je škoda, že jsou ženské a mužské lázně oddělené.

Po návratu do ryokanu jsme se cítili lidově řečeno dost vyndaní, takže na velkou večeři jsme už nemeli sil. Pomohla nám bagetka z místní pekárny a šup na kutě. Ráno nás čeká trénink ve Warabi a spát oba potřebujeme jako sůl.

Jak jsme šli na rybičky a skončili 450m nad zemí...

Letí to tu jako blázen a už máme úterý. Konečně máme hotovou větši slíbených věcí a můžeme trošku myslet na sebe. Tak jsem naplánoval, že dnes vyrazíme do Aquaria. Původně jsem chtěl navštívit Nature Aquarium, které založil Takashi Amano - ale jako na potvoru, jsem zjistil, že to není v Tokyu. Takže jsem trošku hledal a našel jeho největší instalaci na světě a ta v Tokyu je. Takže bylo rozhodnuto - Pepa s rybičkama problém nemá, i když většinou řeší jenom zda jsou pečený nebo smažený :-) a nabrali jsme směr Tokyo Skytree, kde je Sunshine Aquarium. Je to největší vysílač na světě, má pouhých 634m :-) Pro představu Aifelovka má 320m. Takže jsme se probloudili městem - už to naštěstí nění taková dramatika, jako dřív, protože jsme pochopili systém který v metru a dopravě. Kéž by se někdo v té naší malé republiče odhodlal a inspiroval japonci, to by se hned líp jezdilo "sockou"... Všechno je přesně dané a jasné, jen musíte vědět kam se dívat. :-) Po příjezdu jsme zjistili, že je to teda hlavně obrovský obchodní dům, narvaný lidma a zbožím. Naštěstí nás nákupy nechávají klidnými, takže jsme to hrnuli směrem na 6té patro, kde je Aquarium. Jako tradičně jsme to přejeli, takže o patro níž a přeťapkat na druou stranu budovi. Protože jsme jí přecházeli po střeše!!! tak jsme si nemohli nevšimnout avízované věže/vysílače.

Slovo dalo slovo a tak jsme změnili plán a jdem se podívat na vyhlídku. Když jsem viděl tvoříčí se frontu, tak jsem souhlasil že dáme nejdřív vyhlídku a akvarium až pak - pak tu určitě bude ještě víc lidí... Kdybych tušil, že to reprezentuje stát více než hodinu ve frontě, tak by mi tam nikdo nedostal... ale už jsme byli ve štrůdlu a štrůdlujem jako kachny po pár krůčcích k recepci s lístky... Nakonec jsme to zvládly, vyjeli nahoru do výšky 350m, lehce se rozhlédli a protože to šlo za další přípatek ještě o 100m výš, tak rovnou koupit další lístek a hurá nahoru. Tam už bylo lidí znatelně méně, tak jsme byli odměněni velkolepým rozhledem a hned jsme udělali i pár foteček. Nejhumorněnjší bylo, že nás nejvíc zajímalo moře, na které bylo mizerně vidět, protože byla lehká mlha a pak Sky Dojo kde jsme byli cvičit. 

No celá tahle výprava nás dost utahala, takže jsme cestou zpět už jenom zabloudili do naší neblaze proslulé restaurace (papričkový útok) na něco k snědku. Každý jsme si objednali dlabec a když jsem si k tomu ještě poručil polévku, tak zkoušel něco remcat, ale pak to vzdal a Pepa si objednal taky, ale jinou. No jídlo bylo výborné (dokonce mi z něj tentokrát nebude pálit pr...).
Humorná situace nastala, když Pepovi přinesl polévku. Tak takovej kotel by možná nezvládnul, ani kdyby to bylo to jedinné co by si objednal. No byli jsme z toho vysmátý jak rákosky... Pak přinesl polévku i mě. To už jsme ale opravdu prskali smíchy, protože byla stejně velká. No posuďte samy z obrázků...

Pak už jenom do Ryokanu, chvilku relax a hurá na trénik...
Dnes to bylo trošku netradiční - Shishiya sensei měl nějaký meeting, tak nemohl, takže trénik byl víceméně volný. Děti nedorazili, tak jsme začínali ve 3. Já, Pepa a Suzuki-san. Nakonec se během tréniku ještě objevila Sayoko-san a John-san. Zhodnotil bych to asi takhle - po prvním půl hodině trápení s Kaiten-nage, jsem zjistil, že ho opravdu neumím a přešli jsme na ikkyo. Výsledek byl naštěstí lepší a pak už to bylo jenom ladění a ladění a přechod od jedné techniky ke druhé. I když jsme jich prosvištěli jenom pár, tak je hrozně zajímavé, zacvičit si s lidmy, kteří cvičí pod Shishiya senseiem denodenně a jejich techniky jsou "trošku" jiné než ty naše... Tím že to byl free trénik, tak jsme se mohli zabývat mnoha věcmi a bylo to móóóóóóc supr.

Včera neděle byla...

A je tu pondělí. A včera nebyl moc hezký čas. Pršelo vydatně celý den a tak jsme dnes ráno moc rádi uvítali sluníčko zpět mezi námi. Kolem 9 hodiny ráno sice byla ještě trochu zima (asi 12 stupňů) a foukal silný vítr, ale síla slunce byla cítit a dávala znát, že dnešní den bude skutečně pěkný.

Den jsme začali výbornou snídaní v podobě míchaných vajec (překvapivě s rýží s rajčaty) a japonského toustíku. Dobře započatý den se Martin rozhodl pokračovat pokusem o oslovení další dvojice osamocených děvčat (viz foto), ovšem opět neúspěšným. Údajně se na Japonky musí pomalu. To nám ale náš časový rozvrh moc nedovoluje a zrovna u těchhle dvou jsem měl pocit, že bychom dřív zestárli, než bychom se něčeho dobrali. Tak snad zase příště...

Dnešek jsme si vyhradili na průzkum trhu s iaito. Žádosti o import meče do Čech se nám množí a začínáme zvažovat, že si založíme nějakou firmu - Zey & Ajax Export Import Inc. nebo tak něco. Každopádně jsme samozřejmě omezeni místem, váhou i tolerancí celních úředníků, takže uvidíme, jak nám zatím půjde pašeráctví.

Pán a paní v budo-shopu byli oba velmi milí a ochotní a ani s angličtinou tentokrát nebyl větší problém. Věděli jsme, že majitel obchodu se zná s Shishiya Senseiem, ale nechtěli jsme této konexe bez vědomí Senseie nijak využívat, takže jsme se chovali jako normální zákazníci. Martin si nakoupil nějaké drobnosti a zaplatil a já se začal vyptávat na iaita o různých rozměrech "pro přátele". První otázka nicméně byla, na jaký styl cvičení by iaita měla být. Po pravdě jsme odpověděli, že na Aikido ToHo. V tom okamžení se obsluze rozzářily oči, padla doplňující otázka "Nishio-style?" a když jsme přisvědčili, tak si pan prodavač okamžitě znamenal slevu a vracel Martinovi drobné už za uskutečnělý nákup. Trošku prekérní situace, ze které jsme se snažili vymotat hlubokými úklonami a ještě hlubším mručením na důkaz údivu a díků, ale stalo se. Vybrali jsme nějaké meče, pořídili fotky a pán si vše zapsal s tím, že nám je uschová pro případný nákup do konce týdne.

Naše toulky za suvenýry a dárečky nás i dnes zavedly zpátky do Warabi. Včera jsme si cestu moc neužili, protože vytrvale pršelo (díky bohu a Japoncům za všudypřítomné automaty na deštníky). Dnes jsme si už dali v metru pozor na vagóny s "nepřehlédnutelnými" nápisy "Women Only". Včera jsme v zápalu pro trénink tento nápis přehlédli a zaregistrovali ho až když jsme seděli uvnitř. Matně jsem si vybavil poučku z průvodce, co jsem četl v letadle, že v Japonsku jsou některé vagóny vlaků vyhrazeny pouze ženám, aby tyto nebyly obtěžovány šovinistickým a sexistickým patriarchátem, který v Japonsku vládne. Chvilku jsme si připadali jako řádní macho-blbové, ale po kradmém pohledu kolem sebe jsme zjistili, že ve vagóně nejsme jediné bytosti mužského pohlaví. Nápis ve vlaku byl doplněn ještě dalšími podrobnostmi, které jsme dešifrovali ještě minimálně tři zastávky. Zjistili jsme, že omezení platí pouze na některé úseky trasy, některé dny v týdnu a některé časy. Jak jsme si oddychli, když jsme se konečně dobrali zjištění, že se nacházíme v pro nás příznivém bodu časoprostoru. Každopádně příště už bychom nemuseli mít tolik štěstí, tak si dáváme větší pozor a vagóny s fialovou tabulkou obcházíme uctivým obloukem.


V souvislosti s Warabi jsem si vzpomněl na včerejší trénink, který považuji za obzvláště vydařený. Po příchodu Arisue Senseie jsme začali bez zbytečných průtahů rovnou se San-dan uchi a moc mě potěšilo, že ačkoli nám Sensei věnoval poměrně dost pozornosti, neměl k našemu cvičení žádné připomínky, jen se usmíval od ucha k uchu. Věřím tedy, že jsme v tomto ohledu neudělali plzeňskému aikido ostudu a já tímto děkuji Radkovi, Pepovi a Čabísovi za náležitou průpravu. Při cvičení kokyu-nage s jo už jsem si svým uměním tak jistý nebyl, ale o to víc jsem obdivoval umění paní, se kterou jsem cvičil. Paní muselo být už dost přes 60 let ale tyčí kolem sebe švihala se stejnou fortelností jako O-sensei v nejlepších letech. Náležitě se mnou vymetla všechny rohy dojo a mně nezbývá než pevně věřit, že v jejích letech budu aspoň chodit po vlastních nohou, ideálně po dvou.



Den utekl než jsme se nadáli a byl čas vyrazit na dnešní trénink v Ikebukuro. Čekali jsme tlupu ukřičených hyperaktivních dětí ale v dojo byl absolutní klid a až ohromující ticho. Byli jsme tam jen 4. Shishiya Sensei, Atsuko-san, Martin a já. Místo dětské rozcvičky jsme si dali půlhodinku ToHo (prozměnu opět Shohatto). Pak začal normální trénink, během kterého dorazily ještě Sayoko-san, Kaoru-san a Hiroko-san. Náhle mi dětská rozcvička přestala chybět, protože jsem se nezastavil celý trénink. Sensei si mě vybral jako ukeho pro dnešní den a tak jsem lítal jak hadr na holi nejdřív s ním a pak střídavě s ostatními. Nebylo to sice úplně pohybově náročné, pořád jsme dělali "jen" ikkyo, ale tady na tréninku prostě nepadne jediné zbytečné slovo a všichni se prostě věnují cvičení. Ticho občas přeruší jen Martinův nezaměnitelný smích.

Po tréninku jsme se se všemi rozloučili před dojo a každý se vydal svou cestou. Ta naše vedla na něco k jídlu. Narazili jsme poblíž ryokanu na Japanese Steak House, kde obrázky vypadaly lákavě a ceny nebyly nijak přemrštěné. Obsluha velmi rychle a velmi ochotně vysvětlila, že máme k objednávce použít automat u vchodu. Zajímavé řešení, které se tu zdá být docela obvyklé. Venku si na obrázku vyberete, co se vám z nabídky líbí, vejdete dveřmi, za kterými stojí automat, kam vložíte peníze a nacvakáte si, co jste vybrali. Sedělo se u baru a jídlo se před námi objevilo během 2 minut. Moc jsme si pochutnali a mazali zpátky do ryokanu.

Na zítřek plánujeme konečně spáchat nějakou tu kulturu. Zatím jsme tu byli jen za barbary, co umí jen spát nebo nakupovat. Tak máme co napravovat :-)

Nědělní trénik ve Warabi

Den se sešel se dnem a už je tu neděle. Dnes nemá Shishiya Sensei trénik, tak jsme se rozhodli navštívit Warabi Dojo, kde cvičíval Nishio Sensei. Protože měl trénik začínat od 9-ti hodin a my měli jako na potvoru v neděli končit v hotelu, tak jsme museli vstát dřív. Budík začal prudit tedy už v 6 hodin a my museli vše nachystat, spakovat a odhlasit se z pokoje. No i když to vypadalo trochu drsně, tak jsme to nakonec zvládly. Dali věci ve foyer hotelu k úschově a mazali směr Warabi. No počasí bylo ideální - zima a déšť. Takže jsme se vrhli do víru cestování - metrem a vlakem, jsme nakonec úspěšně dorazili do Warabi a překvapivě jsme našli i Dojo. Promočení a zmrzlí, ale našli moji rádcové, našli.
Přestože to vypadalo dost "na body", tak jsme tam byli celých 7 minut předem, což ale v překladu znamená v japonsku špatně. Prostě když tady začíná trénik v 9:00 tak to znamená, že tam máte být v 9:00. Cokoliv jiného je špatně - před tím s vámi nikdo nepočítá, potom už je to taky problém, ale menší a hlavně pouze váš, ne toho kdo to tam spravuje, uklízí atd. No zase jsme tam nějakou chudáka paní potrápili, protože jsme se ptali na Aikido a ona "musela" aktivně lamaným něčím - nechci říct angličtinou, vysvětlovat kam, až nám to radši šla ukázat. No s dotazem kde se máme převléknout to dopadlo podobně :-) No ale my už jsme znalí, tak jsme radši počkali, jestli se někdo z místních neobjeví.

A ejhle objevil. Potkali jsme tam Iwakata-sana. Pozdravili jsme se s ním, nahlásili se, dle instrukcí páně Radowanových, jako synové Aikida z čech a už věděl na čem je. Dostali jsme instrukce, rychle se převlékli a šup na trénik. Hodinu bylo Toho - Iwakata-san se omlouval, že povede trénik on, protože Tanaka Sensei je v Německu. No nám to teda nějak nevadilo :-)))
Protože jsme ale neměli sebou zbraně, tak nám půjčili erární. Paní ke mě přišla, podala mi bokken, vezmu ho do ruky - takovej lehoučkej, výborně sednul do ruky - krásně se držel a ona ukazuje na tsuku, kde bylo něco napsáno a povídá: "Nishio Sensei." Přejel mi mráz po zádech. Tak tohle jsem opravdu nečekal. Kdyby mi někdo řekl, že budu mít v ruce Nishio-vo bokken, nikdy bych tomu nevěřil. No pocit to byl opravdu nádhernej. K mému velkému zklamání, po hodině trénik skončil a já jej musel zase odevzdat... Ale i tak to byl opravdu zážitek, který bych přál každému.

K našemu překvapení následoval trénik dětský, takže byla zase legrace. Děcka dostali instrukce, takže si nás pěkně brali jeden po druhém a my s nimi předváděli rúzné techniky, samozřejmně adekvátně upravené jejich věku. Když totiž děláte irimi náge s asi tak 7 letou holčičkou a vezmete jí rovnováhu a uděláte pořádnej tenkan, tak vám doslova uletí z ruky :-D No a to vůbec nemluvím o tej srandě, když jsme dělali tenshin nage a na konci zagi no kokyu-ho. No byla to fakt prča, když se mi ten asi 6 letej klučina snažil přetlačit, úplně všim co v něm bylo, postavil se na kolenou a v tu chvili už byl velký jako já v seize :-) - ale ukazal jsem mu, že musí dat jednu ruku dolu, druhou nahoru a pak už mu to šlo jako po másle - přece ho nenechám tak trápit... No zářil jako žárovka, když dokázal takhle vymést s gaijinem. Trochu byla škoda, že jsme s dětmi nepočítali a neměli s sebou žádné sladkosti. No napravíme to příští týden.
Přišla chvilička odpočinku, napít se a hrrrr na další část. Stojíme na kraji tatami a Pepa mě potichu povídá, támhle to by mohl být třetí streček. Chvilku tápu pohledem mezi lidmi a pak jsem si všiml ve dveřích stojícího Arisue Senseie. No už teď se obávám toho jak dopadnem, až nás zmerčí... to zase dostanem na kokos... No Pepan je hazecí typ, tak si to Radkem užili, ale já jsem házecí jenom jednorázově - pak už se nezvednu :-) Měli jsme štěstí a nic takového se nedělo. Zacvičili jsme si chvilku se zbraněmi. Tentokrát dostal Nishio-vo bokken Pepan a pak šup na Aikido. Bylo to naprosto supr a než se někdo bude ptát, ano je to pravda - Arisue Sensei se pořád strašně směje, hlavně když vidí, jak vám to nejde a nejde. No u mě byl párkrát a musím říct, že vysmátej byl dosti...
Než jsme se nadáli, tak byl trénik za námi a tak jsme chvilku postáli, poděkovali Arisue Senseiovi, obdarovali ho obligátním plzeňským pozdravem o velikosti 0,5 litru a varovali ho, že se uvidíme ještě příští týden. Tak ještě obdarovat Iwakata-sana a šup zase do zimy. Chvilku čekáme, ještě něco řeší se senseiem a on se na nás vytasil s Nishio ručníčky - trochu nás tím zarazil, ale to větší radost měl, když jsem hnez na to z kimona vytáhnul další pozdrav z plzně s tím, že pro něj také něco máme. :-) Podle toho jak se mu rozzářili očíčka, tak evidentně věděl která bije...

Dali jsme se na cestu zpět do hotelu a na přesun do Kimi Ryokanu. Nevím čím to je, ale ty tréniky nám tu dávaj dosti zabrat. Kdyby šlo jen o mě, tak to chápu - jsem stará lemra, ale když je z toho "vyndanej" i Pepa, tak v tom asi něco bude. Jestli je to tím, že jsou tu všichny na tak vysoké urovni nebo prostě tím, že "makaj" každičkou vteřinu tréniku netuším, ale budem se nad tím muset zamyslet a imprůvnout ty naše české tréniky.

Takže večer už Ryokanu, i když jen na pár dní, ale zase máme další zkušenost s tradičním japonským bydlením. Velikostně je to skoro stejné jako v hotelu, ale konečně spíme na tatami a futonku - hurá, moje zádíčka to určitě ocení. Budu hajat jako doma. :-)))

Další den za námi

Dnešní den začal netradičně. Oba jsme vstali už na půl osmou, uvařili si čajíček a ztláskali nějaké maličkosti, které jsme večer nakoupili v 7Eleven. Po kratší investigativní práci se strýčkem Googlem a jeho mapami a za vydatné vzdálené pomoci Radkovy jsme se vydali na metro. Jak už to bývá, nejsložitěji vypadající věci bývají nejjednodušší. Dnešní trénink byl jen dvě zastávky metra od našeho hotelu a vchod do dojo byl přímo u východu z metra, takže nakonec těžká pohodička – inu, těžko na cvičišti...

Trénink začínal v 9 hodin, tak jsme v 8:50 brali za kliku u vchodu, ale bylo zamčeno. To ovšem dva ostřílené plzeňáky nemůže nijak rozhodit. O patro níž byly dveře otevřené a bludištěm chodeb jsme se dostali až k jakýmsi kancelářím, ze kterých hbitě vyběhla paní a během poskakování z jedné nohy na druhou od Martina ke mně se s co nejlaskavějším úsměvem snažila zjistit, co chceme. Anglicky pochopitelně neuměla ani slovo, tak jsme po chvíli vzájemného hovoru plného citoslovcí prokládanýmí výrazy „aikido“, „Shishiya Sensei“ a „gozaimasu“ dosáhli toho, že odběhla zpátky do kanceláře, kde notnou chvíli s telefonem u ucha pokyvovala hlavou a do toho pobrukovala „hai“, „hai“. Pak nás poslala po schodech nahoru a my ke svému údivu vylezli na druhé straně dveří, které jsme předtím našli zamčené.

Po pěti minutách se objevil Sensei a postupně i děti na trénink. Tentokrát bylo dětí hodně, tak kolem 10.  S některými jsme se viděli už na dřívějších trénincích a byly proto výrazně „oprsklejší“ a rády nás zákeřně přepadaly a jinak různě pošťuchovaly a rozličně se u toho šklebily.

Sensei byl jako drak. Vzpomněl jsem si, jak ve čtvrtek před večerním tréninkem dal svých obligátních 20 koleček kolem dojo v rychlém poklusu, pokračoval sérií sklapovaček, sed-lehů a dalších cviků na nohy a břicho a ještě potom dokázal řádit s dětmi jak černá ruka. Nedokázal jsem se udržet nevyprsknout smíchy, když se děcka trousila do dojo a u vchodu zdravila přítomné slovy „konbanwa“... Sensei schovaný za dveřmi nechal dvě nebo tři děti projít nepozorován a pak s mocným pokřikem „konbanuááááá!!“ se na děti se zálohy vrhnul. Dneska prozměnu se šibalským výrazem neviňátka v očích seděl v seiza a pokukoval jakoby po stěnách a oknech a vzápětí dvoumetrovým skokem do dálky zalehnul nejbližší děcko. Chvíli se zpod Senseie ozývalo tlumené pištění a pak se semtam objevila i malá ručička nebo nožička. Děti Senseii podobné akce rády vracely tím, že mu buď v nestřeženém okamžiku skočily na záda, případně ty méně odvážné ho aspoň vydatně koply do kolene.

Dětská rozcvička byla dnes rychlá. Pak jsme si s dětmi formou hry zacvičili pár základních technik. Docela jsem koukal, jak se mnou asi sedmiletá dívenka krásně vymetla podlahu při shiho-nage. V závěrečné fázi si pro nage udělala delší krůček navíc a náramně se řehnila, když mě viděla rozplácnout se na podlaze jak dlouhého tak širokého.

Dětský trénink skončil a my se s děckama rozloučili tradičním rozdáváním bonbónků u dveří. Ještě že máme opravdu dobrou zásobu. Děti jezdí jako fretky.

Trénink pro dospělé začal asi půlhodinou ToHo, kde jsme si prozměnu zacvičili opět Shohato v nové Senseiově úpravě. Následovalo opět překvapivě ikkyo – klasická forma, forma s bokkenem a wakizashi a pak obměny. Je až s podivem, kolik různých věcí dokážou Japonci vyjádřit intonačně zvládnutým bezeslovním projevem – souhlas, upozornění, nadšení, radost i pokárání. Během cvičení jsem si užil všeho opravdu dosyta.

Po tréninku nás Sensei pozval na oběd do tradiční japonské restaurace, kde už na nás čekala Hiroko-san s kamarádkou. A dneska to přišlo. Moje kolena trpěla. Japonská tradice nemá mnoho pochopení pro zhýčkané evropské ignoranty, a tak se tentokrát žádná prohlubeň pod stolem nekonala. Jen polštářky na sezení a stolek tak nízký, že se mi pod něj nevešel ani batoh. Atsuko-san ovšem tušila mé obavy a s lišáckým usměvem do mě šťouchla loktem a ukázala na svoje nohy, které vsunula daleko pod stůl a vyzvala mě, abych udělal totéž. Během oběda jsem pochopil, že asi nebudu sám, kdo nevydrží dlouho sedět ani v seiza ani s nohama skříženýma. A tak jsme se společně u stolu různě převalovali a přehazovali nohy sem a tam během konverzace nad jídlem a různými tématy.

Přinesli nám k obědu klasický japonský box rozdělený na čtyři sekce, každá s jiným druhem jídla a to všechno obklopené mističkami s rýží, zeleninou, omáčkou, atd. Atsuko-san s blahosklonným úsměvem sledovala Martina, kterak si do rýže cpe křen určený do omáčky pro tempuru a Martin odevzdaně předváděl, za co že to od Senseie obdržel v pátek večer hashi-shodan.

Po obědě jsme se rozloučili se Senseiem a ostatními a vyrazili zpátky na hotel. Cestou začalo pršet a nevypadalo to jen na přeháňku. Řeklli
jsme si, že si na chvíli odpočineme, ale chvilka se protáhla skoro na dvě hodiny a venku se počasí pořád nelepšilo. Tak tedy pro dnešek zatím odvoláváme naplánovanou akci s budo-shopem a uvidíme zítra. Ráno nás čeká trénink ve Warabi. Cesta tam trvá hodinu, tak to vypadá na další brzké vstáváni. Už se oba těšíme.

Poslední den s přátely ze Švédska

Tak máme za sebou další den. Byli jsme na sebe dostatečně přísní a nařídili si budíka už na 8:00 - no stejně nám to moc nepomohlo a vybatolili jsme se až kolem desáté.
Dokonce jsme byli tak odvážní, že jsme se rozhodli vpustit chudáky japonce na úklid, takže jsme trochu uklidili a nalepili na dveře ceduli cleaning needed. No snad ten brajgl přežijou... Tady je krásně vidět jak moc místa tu je. Předem říkam, že foto jsou před tím, než jsme to trochu zlidšťili, aby měli vůbec kde uklízet - jak by to tu prostě zapálili a pak jenom vymetli popel...

Šup na metro a hurá do BIC Camera - jak avízovali kluci před námi, největší obchoďák s elektronikou v okolí. Měli jsme oba políčeno na nějakou tu kameru, tak jsme se vrthli do první návštěvy japonského obchodu a rovnou takovýhle obludy s 7mi patry...

No co vám budu povídat... Najít kde je další pokračování do dalšího patra nebyla úplně legrace a po Pepovo hlášce, musíme rychle zabít bosse abychom postoupili do dalšího levelu nám to šlo hned líp. Ještě že nám tu nerozumněj :-) No nakonec jsme se zasekli u televizí, protože takový dvou metrový obludy za pár kaček, jsem ještě opravdu neviděl. S trochou štěstí jsme našli i ty kamery a nic  moc se  nám tam nelíbilo, takže jsme trochu zklamaně šli hledat dál. Ono je totiž na plánku označeno, že jsou tu červené a modré podlaží - no červené jsme prolezli, ale ty modré né a né najít. Nakonec jsme ale zvítězili a našli je. No výsledek nebyl o moc lepší, takže jsem ještě přeběhli vedle k sousedům a pak ještě naproti do  nějakýho dalšího obr krámu. Výsledek byl víceméně stejný, takže jsme něco potajm vyfotili (nesmí se tu fotit v krámu, pokud se nezeptáte) a šli se někam najíst. No to někam jsme hledali asi půl hodiny a zkončili jsme pravděpodobně v čínské restauraci. Protože jsme chytrý kluci, tak jsme jako tradičně vybírali podle obrazků. Tentokrát měli menu více vytuněné, takže tam byli i symboly papriček, abychom věděli co pálí a co né. Tak jsme vybrali něco bez papriček a moje maličkost si vybrala nějakej kotlík ze spešl papíru. No nevypadalo to špatně posuďte sami.

 

Pepa se olizoval, až se mu dělali boule za ušima, ale když přinesli to moje, tak hlásil něco jako - jó tyhle papričky znám, to jsou pěkný sv?#! No v rámci toho, že jsem očekával nepálivé, tak mi trochu překvapilo, ale nedal jsem se. Přinesli mi to bez rýže, tak jsem to vzal jako fakt a pustil se do toho. Řeknu nebo teda spíš napíšu to takhle: prvních pár soust bylo dobrých, trošku výraznějších, ale chuťově dobrých. No s tou další várkou už to bylo horší. Ve chvíli, kdy se mi to trošku rozleželo v puse, tak jsem přestával vnímat všechno - i zvuky :D pak jsme to začali víc zkoumat, zatímco jsem se "lehce" orosil - asi jako po dětské rozcvičce a přišli jsme na to, že to celé menu sice nemá u jídel papričky, ale jsou už v názvu menu - asi něco jako - jseš blázen s plechovou hubou - objednej si něco z tohoto, určitě to ucítíš. No já to cítíl, ale nechtěl jsem. Zbaběle jsem si objednal ještě rýži, ale už bylo pozdě. Chuťové pohárky byli už nenávratně spálené a tak jsem jí ani necítil :( takže jsem pod tím uhasil oheň - nechtěl jsem aby se to v tej hrůze ještě víc vařilo a přidávalo to tak na grády a vynípal jsem z toho maso. Prostě klasika: "Maso nedam." A počkal až Pepa dojí a pomalu vychladával. Jestli jste někdo viděl film Wasabi, kde Jean Reno jí Wasabi jakoby nic a pak si dá ted druhej trouba trochu do pusy - tak přesně tak jsem si připadal. Humorné je, že mi tuhle scénku včéra Pepa pouštěl z YT (pro představu pro představu). Asi nějaká předtucha. No radši jsme pak zaplatili a letěli na hotel, kde jsme na chvilku umřeli a hurá na trénik.

Dojo jsme našli, ale 18:30 a nikde ani noha, nikde ani ruka. No trošku nás to vystíhovalo, ale já na to nedbal a prostě se začal převlékat s tím, že si kdyžtak dáme soukromej trénik. Pepa byl mnohem skeptičnější, tak čekal venku před šatnou. Najednou slyším, jak se s někým japonsky zdráví. Tak jdu ke dveřím a z ničeho nic na mě vybafnul Shishiya Sensei, tak to byla docela sranda. No vrhli jsme se na přípravu a trénik. Děcka nedorazili a byli jsem tam jenom s klukama ze Švédska, tak to bylo takové komorní. Takže proběhla netradiční dětská rozcvička (bez dětí) a hurá na cvičení. Zase bylo alá Musashi (tj. dva meče najedou a pokračovali jsme s ikkyou). No nakonec dorazila ji jedna slečna, takže jsme prostě jeli v kuse až najedou ...we are finished. Nějak jsem to nepobral, tak jsem myslel že končí dětský trénik, ale ono to bylo celé. Škoda. Tak jsme se ještě vyfotili se švédy, rozdali jim dárečky (tryčka a piváky) a rovou je ujistili, že je chcem příště vidět v čechach. Jsou to supr kluci a dávali nám pěkně do těla, tak je určitě ocení i jiní, až budou mít příležitost je potkat na tatami.

Po tréniku jsme ještě zaskočili na malou véču s ostatními - pro změnu sushi. Já si dal polévku, jmenovalo se to něco jako antasi shamatushi. No bylo to rovařené vajíčko s nějakou potvorou - asi krab nebo tak něco a bylo to naprosto famózní, i když to tak z fotek asi nevypadá.
Trošku jsme ještě poklábosili. Pak se rozloučili se švédy a hurá do sprchy a postýlky. No byl to náročný den a zítra nás čeká trénik už v 9 ráno!!! No to jsem zvědav, jak "medvěda" Pepu vzbudím...

Kvíz pro zvídavé hlavičky na závěr: Kdo uhádne co to je???

Druhý den

Věděli jsme, že druhý den bude odpočívací. Nicméně myslím, že Martin ani navzdory varování netušil, jak moc. Šli jsme spát až nad ránem a já se probral až pozdě po poledni. Martin mezitím trpělivě psal příspěvky do blogu. Teď je tedy řada na mně, abych převzal štafetu.

Den začal návštěvou úklidové služby, která nám několikrát vytrvale klepala na dveře, zatímco my zařezávali. Pak se odvážili vstoupit, ale to už je vítal Martin v japonském pyžamo-županu a děvče se s vystrašeným výrazem dalo na úprk. Myslím, že do konce našeho pobytu už si tu budeme poklízet sami...

Kolem 4 hodiny odpoledne jsme usoudili, že je pomalu čas na oběd. Vyrazili jsme tedy obhlédnout okolí, kde jsme našli malou „nudlárnu“, kam jsme zapadli a dali si něco málo k jídlu. Pak rychle na metro a nabrali jsme směr Ikebukuro a Myogadani, kde byl dnešní trénink.

Měli jsme ještě asi pů hodiny čas, tak jsme obhlíželi okolí sportovního centra. Po neúspěšných pokusech navázat na zážitky Pepana s Radkem a sbalit dvě dívenky sedící na lavičce (viz foto) jsme se přesunuli o kus vedle a pozorovali pána na kole, jak venčí svou kočku. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Na kočku dorážel nějaký místní nadržený kocour, a tak pán na kole na kočku něco zabrblal a kočka poslušně dala kocourovi sbohem a bežela za kolem. V tu chvíli se někde nad námi ozvalo hlasité „hááá hááá hááá!“. Bezděčně jsem si vzpomněl na Yoshidu senseie, jak se s podobným zvukovým projevem upřímně baví nad mými pokusy o kote-gaeshi. Po vzhlédnutí vzhůru jsem ale spatřil v korunách stromů několik velkých havranů jak na sebe vzájemně pokřikovali. Ale to už byl čas vyrazit na trénink... „hááá hááá hááá!“

Paní v recepci sice nevěřícně kroutila hlavou, když jsme před ní utrousili slova „aikido“ a „Shishiya Sensei“, ale posunky nás poslala do druhého patra. Dojo bylo velmi pěkné, asi o třetinu menší než naše plzeňské, ale s odpruženým tatami a velkým oknem s železnou síťovinou, které bylo otevřené dokořán. Venku se začal zvedat pořádný vítr a pěkně mlátil žaluziemi, které poletovaly vzduchem daleko nad tatami. Jak jsem byl za tenhle větřík rád během dětské rozcvičky!!! Děti se trousily na trénink jako švábi na pivo. Oficiálně trénink začíná v 18:30, ale ještě za deset sedm jsme tam byli jen my, kolegové ze Švédska, Shishiya Sensei a Hiroko-san. Trénink oficiálně končí v 9 hodin, ale Sensei končí vždy o cca čtvrt hodiny dřív, aby se všichni stihli převléknout a vysprchovat.

Záhul dětské rozcvičky se zdál dneska stravitelnější, nejspíš proto, že jsme byli oba dost vyspalí. Shishiya Sensei dokáže s dětmi pěkně dovádět a je vidět, že ho to opravdu baví a svým způsobem i naplňuje. Každému bych přál vidět jeho rozzářený obličej, když sledoval děcka, jak od Martina fasují sladkosti z Čech...

Dnešní trénink navazoval na včerejší a dělali jsme ikkyo. Je s podivem, kolik různých kombinací jedné „obyčejné“ techniky dokáže Sensei vymyslet. Dneska jsme cvičili variantu ken-no-tebiki ale s dvěma bokkeny – respektive s jedním bokkenem a wakizashi, kterému Sensei říkal „musashi“ – bokken v jedné a wakizashi v druhé ruce. Krásná záležitost, která člověka spolehlivě zbaví zlozvyku chytat partnera a naučího správně používat směr pohybu.

Po tréninku jsme byli pozváni na rozlučkovou večeři se Švédy, kteří odlétají v sobotu ráno. Dorazili jsme do sushi restaurace hned vedle stanice Ikebukuro. U vchodu jsme si zuli boty a mě trošku polilo horko z toho, že budu sedět celý veřer v seiza, což by moje kolenní vazy stoprocentně odrovnalo. Zaťal jsem ale zuby a s úsměvem následoval Atsuko-san, která už instruovala obsluhu, jak má naši místnost zařídit. S hlubokým oddychnutím jsem zjistil, že podlaha pod stolem je o nějaký půlmetr níž, než ve zbytku místnosti, takže se tam dají v pohodě schovat nohy. Člověk pak sedí normálně na polštářku jako na židli a zvenku to skoro není vidět.

Nejsem vysloveně vyznavačem sushi, ale být v Japonsku a nedat si ho by bylo hloupé a musím říct, že tohle sushi mi opravdu chutnalo. Čerstvé ryby, zvláštně chutná rýže a nezvykle dobrá sojová omáčka udělaly své a to nemůžu opomenout skvělé krevety. Celou večeři jsme završili skvělým citrónovým sorbetem podávaným ve slupce od citrónu... mňam!

Do hotelu jsme dorazili před půnocí. Rychlá sprcha, čajíček, piváček pro Martina.... pohodička J. Tak teď už spát a zítra na první pořádný výlet po Tokyu.

P.S.: Kódovaný vzkaz pro Stanaře: Těch tu je... a hodně jich je i na ko-ko-ko... na kole...

První trénik - Sky Dojo

Posíleni 2h spánku (v mém případě jednou - ještě jsem musel makat...) vyrážíme zase na metro odyseu... no je to tu fakt divočina, ale už si začínáme zvykat. Takže s menšími obtížemi se dostáváme až do Ikeburo a vybítáme ven, beru směr sever a už se nám povedlo i zahlídnout budovu, kde je Sky Dojo. No hrnem to tam co to jde - máme na to jen 20 minut, než začne trénik. Řikám Pepovi, že stejně nechápu, proč na těch seminářích vždycky tak pospícháme, aby nám dal někdo "přes tlamičku". Už jsme tu. Našli jsem výtah a dle instrukcí páně Radowanových (oprava - byl to Pepe-san) zkoušíme jet do 8 patra... prej máme potom sejít do sedmýho (no instrukce mi byly divný, ale neřeším to). Kua ten výtah ale zadání 8 patra ignoruje... hmm tak jedem s paní do sedmého a hledáme, jestli tam něco není. No narazil jsem na starýho dědu v něčem jako vrátnice a na anglické dotazy na Sky Dojo, strýčka a Aikido nereaguje a drbe se na hlavě... No ví bůh co mi rozumněl... Naštěstí se objevil mladší kus a ten už anglicky vládne. Poslechl si mě, zeptal se dědy a ten nás posílá do 9. patra. Najednou mu slovo Aikido už není cizí (to by mě zajímalo, co mi rozumněl...)
Konečně nacházíme vstup do sportovního centra a i Sky Dojo. No první věc, kterou jsme zjistili je, že tomu tak nikdo jiný než cizinci neříkaj :D proto to nikdo nezná. Naštěstí jsme tu potkali švédy, takže se necháme instruovat a převlíkáme se a hurá na dětský trénik.
No dali jsme rozcvičku, která plynule přešla v trénik plný šílených her s dětmi a neuvěřitelnej brajgl co ty děcka dělaj. Ale ta atmosféra byla úžasná... no ani jsme se nenadáli a už byl trénik za námi a plynule přešel v trénik dospělích, tak jsme nestačili dětem dát ani sladkosti, kterých jsme přivezli "pár" kilo :-D
Trénik byl naprosto supr, akorát i když to vlastně celé bylo od 18:30 - 21:00 tak mi to přislo nějaké krátké. Protože největší záhul byla rozcvička s dětma - takže po prvních 10 minutach jsme byli durch... No tak se v pohodě svékáme a do toho nám oznámili, že se v 21 zavírá - kouknu aha 21:01 tak to tu sprchu už asi nedáme... oblékáme se a frčíme s ostatními do prvního patra. Všchni jdou na večeři, tak netrháme partu a jdem s nima. Dotáhli nás někam do španělské restaurace, ale jídlo bylo naprosto výboré tak nám to vůbec neva. Trošku pokecáme se švédama a Shishiya Senseiem a pak už jenom najít cestu zpět a do hajan. Máme to ho dneska opravdu dost... Naštěstí se nás ujmula Kaoru, protože má cestu velmi podobnou, tak to bylo jednodušší a taky jsem se cestou optal na to, jak je to s tou kreditkou na vlaky. No už jsme chytřejší a odjíždím jako borec, bez lístu, protože stačí přiložit kartu u vstupu :-)

Japáááááááááááááááááááán

No let jsme nějak přežili. 11 a půl hodiny strávané v letadle není teda zrovna věc, kterou bych si musel dávat dvakrát do týdne, ale budiž. Díky tomu, že jsem měl k dispozici vlastní entertaiment systém, tak jsem za cestu zvládnul pokořit program na výuku Japonštiny (snad to ve mně zanechá, také nějaké výsledky) a dva filmy. Na spánek nějak nezbyl čas a ani tělu se nechtělo... Nějak mi ta směsice očekávání a adrenalínu v těle nedala usnout. Přeci jenom nejedem na prázdniny k babičce.

A je to tu. 8:43 místního (Tokyjského času), jsme dosedli. Sice jsem měl supr místo v letadle - místa na nohy pro 3 lidi, ještě v uličce, ale jako na potvoru, nejbližší okýnko bylo nouzové - takže bylo prd vidět :(
No nevadí - vrhnul jsem se zbytkem osazenstava k vylodění a hurá na pasovou a imigrační kontrolu. Tak šup do štrůdlu a nachystat papíry. Japonská přesnost a připravenost se ukazuje už tady, ještě než dorazíte k úředníkovy, už Vám pán ve frontě kontroluje, zda máte vše vyplněno na imigračním dokladu. No já tam měl všechno - jen jsem si nepamatoval jméno hotelu, tak mi na to upozrnil. Stavím se tedy bokem a protože si jméno nepamatuju tak hledám Pepu a hledám a hledám... a Pepa nikde. No naštěstí se za chvilku vyloupnul v jiné frontě, tak ho hned obírám o jeho imigrační lístek a opisuju hotel.

Tak první kontrola prošla v pořádku, ale to že mi budou scanovat otisky prstů a ještě si mě vyfotěj, jsem tak trochu nečekal - bych se alespoň učesal :-D

Chvilku čekám na Pepu - neměl takové štěstí, jako já - předemnou otevřeli další okýnko no. 8. a frčíme pro kufry. Tradičně čumíme někde jinde, tak ještě přeběhnout ke správnému pásu...Kufry a krosna dorazili v pořádku, takže se ještě radíme a hrnem se s davem k bankomatu. Koukám všichni namačkaní u jednoho a druhej je free - tak šup k němu. No po asi 3 minutach souboje s japonštinou to Pepa vzdává a jdem do fronty s ostatníma - ten druhej je totiž v angličtině :-) Zadařilo se a šup na celní kontrolu.

No měli jsme z toho trochu obamy ;-) protože sebou vezem, jako správný plzeňáci, "jenom" kartónek Pilsner Urquell. Ale v rámci toho, že jsme "poctivě" uvedli že nic nevezem a nachystaní na to, že si kdyžtak uředníci pochutnaj na našem pivku, tak to proběhlo v pohodě. Stačilo abych ze sebe udělal trochu zmatenýho trotla... no nebyla to taková práce a už pelášíme pryč, než se ještě někdo rozhodne zkontrolovat jaká je realita.

 Kopili jsme si lístek na Narita Expres - jediné pořádné spojení z letiště do Tokya. Paní nám prodala kreditku asi za 5000 yátrovek a lístky tam a zpátky na letiště, až se budem vracet. Hned cestou jsem potkal ty jejich úžasný automaty, tak jsem je rovnou vyfotil - protože to je prostě úlet. Já vim, že máme i u nás, ale ty barvičky...

No vymotali jsme se už čekáme na náš spoj.

Koukáme, čekám a naproti sedí chlapík na zemi a šmrdlá hadrem žlutý pruhy na zemi. No prostě když to má být žluté, tak to bude žluté. Tak na tohle by měli zaměstnanci ČD stát frontu, aby viděli co to znamé služba lidem.
Nalodili jsme se vlaku a už uháníme směr Tokyo - bude to trvat "jen" hodinu a půl, protože letiště Narita-Tokyo je asi 90km od Tokya.

No trošku jsme pak bloudili z jedné platformy na druhou, pak nám brána sežrala lísty - mrcha jedna, tak jsme museli kopit jiné, ale do hotelu jsem dorazili... ufff. No co jsme netušili, že ta karta je nabita na 1500 Y, takže jsme to nemuseli platit na místě, no holt budem příště chytřejší...
V hotelu nám řekli, že pokoj bude volný až za 2h, tak tu necháváme věci a jdem okouknout okolí.
Ještě adresa hotelu http://maps.google.com/local_url?dq=sunroute+hotel+higashi+shinjuku&q=http://www.hotelsunroutehigashishinjuku.jp/en/&oi=miw&sa=X&ct=miw_link&cd=1&cad=homepage,cid:14341387700799815479&ei=wYlvUZz3IsbLmAWmgIHgDQ&s=ANYYN7m3-J0R-AYa_DzDQVGf4pYNLCAcMg

No co by se asi tak mohlo stát? Motáme se dostatečně blízko, abychom taky našli cestu zpět a očumujeme, kde by se dalo něco zhltnout. Přeci jenom cesta byla náročná a žaldky máme prázdné. Nakonec jsem narazili na malou restauraci, kus od hlavní, tak jí přepadáme a objednáváme jídlo. Ještě že maj venku ty obrázky, protože uvnitř jsme dostaly klasické menu s rozsypanym čajem.

No hlavní je se toho nebát, takže objednáváme a pucujem co nám přinesli. K velkému zájmu celého osazenstva porcujeme nudle hůlkama, ale asi se dost kontrolujou, tak z toho neni moc velká atrakce. :))

Tak zpátky na hotel - ubytovat, využít dvě hodinky na spánek a když bůh dá, tak i první trénik. Už se ozval i Shishiya Sensei. Pepa mu psal, že už jsme tady a pravděpodobně večer dorazíme na trénik. A on jen - Are you sure??? asi tomu úplně nevěřil, že to hned po letu dáme...