Bylo nám trochu líto, že jsme se nemohli zúčastnit party, na kterou nás pozval Iwakata-san, ale byli jsme už pozváni od Shishiya Senseie, který nám slíbil, že nás vezme ke hrobu Nishio Senseie. Opět s malým zpožděním jsme doběhli zpátky do ryokanu, kde už nám na recepci hlásili, že nám Sensei dvakrát volal. Zvažovali jsme nakoupit kostku másla a kýbl popela a ozdobit jimi naše hlavy, ale vědomi si toho, že japonské zvyky jsou jiné než naše, jsme od toho upustili. Sensei byl naštěstí v poměrně dobré náladě, tak nás ani moc nepeskoval.
Po dobré půlhodině jízdy autem po dálnici jsme se dostali až za město, kde naši pozornost upoutaly malé zahrádkářské kolonie, velice podobné těm, které si u nás pořizují lidi, co bydlí v paneláku. Z toho, co nám Sensei vysvětloval, je jejich účel v Japonsku stejný. Pak se najednou mezi koloniemi vyloupl malý hřbitůvek, kde jsme zastavili.
Sensei nám vysvětlil, jak probíhá ceremonie omývání hrobu, což jsme vzápětí s Martinem provedli. Sensei zapálil vonné tyčinky a dal na hrob čerstvé květiny. My jsme přidali jednu vychlazenou dvanáctku a symbolický plzeňský půllitřík. Po skončení ceremonie jsme se vrátili zpátky do Ikebukuro, kde Sensei zastavil a pozval nás na večer do restaurace. Rádi jsme přijali a předpokládali, že se do večera rozloučíme. Nicméně Sensei nás nepustil a rozhodl, že si čekání na večeři zkrátíme nad šálkem kávy a zavedl nás do nedaleké kavárny. Chvíli jsme čekali na místo, nedělní odpoledne je tu velmi rušné, a pak jsme si objednali kávu. Ledové čokoládové moccha se šlehačkou sice vykouzlilo na Senseiově tváři úžasný úsměv, ale chutnalo moc dobře. Japonští muži si zřejmě na takové kávové zázraky nepotrpí. Sensei si objednal dvojité espresso a začali jsme klábosit. Připadal jsem si trochu jako v Plíhalově písničce: "Probrali jsme všechno možný, ženský, fotbal, politiku... Nic nestojí za nic ale hlavně že nám chutná..." My jsme si do tématických okruhů samozřejmě přidali ještě aikido. Sensei opakovaně zdůrazňoval svoji filozofii a myšlenky, které vkládá do svého aikido, úplně oproštěn od technik nebo fyzické stránky věci. Jsa si vědom naší úrovně trpělivě vysvětloval, kam se ve svých myšlenkách dobral a jak k tomu došel. Nepředpokládám, že čekal, že něco z toho pochopíme, ale věřím, že je rád, že i přes naši mladickou nezkušenost a myšlenkovou nevyspělost se snažíme jeho myšlenky nejen chápat ale i následovat. Z diskuse mě dost zaujala debata o rozdílu mezi "cvičením" a "studiem" aikido... Některé věci, které se nám Sensei snažil předat budeme asi vstřebávat delší dobu, jestli vůbec je někdy pochopíme.
Před večeří jsme vyzvedli Hiroko-san a zamířili do východní části Ikebukuro. Sensei nás vzal do moderní restaurace, kde jsme si objednali Sukiyaki. Uprostřed stolu byla velká indukční plotna, na kterou obsluha položila velkou pánev se sojovou omáčkou. Martin s Hiroko-san šli nabrat dva talíře zeleniny, zatímco Sensei a já jsme si v miskách rozkvedlávali syrová vejce. Pak přišlo to hlavní - velmi tenké plátky hovězího masa. Sensei maso naházel do vařící se sojové omáčky, přikryl ho zeleninou a po krátké chvíli vaření jsme si už brali jednotlivá sousta, která se uvařená smočila v syrovém vajíčku a pak rovnou baštila. Zážitek to byl výborný a chuť na jedničku. Je mi docela líto, že v Evropě místo marných pokusů o sushi nepřenesou z pestré japonské kuchyně třeba tohle.
Po večeři jsme předali Sensovi a Hiroko-san dárečky a potom jsme se rozloučili. Zítra nás čeká cesta do Iwamy a večer náš poslední trénink v Japonsku. A teď hurá na kutě, už se mi zas klíží oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat