Středu jsme obětovali téměř celou nákupům - levná elektronika, dárky, cetky všeho druhu. To všechno jsme zevrubné prohlídce nakoupili a igelitkách do ryokanu dotáhli. Když jsme se s tím dneska stěhovali z pokoje do pokoje, zdravil nás chlapík na recepci s nechápavým výrazem ve vytřeštěných očích a doširoka otevřenými ústy.
Ve čtvrtek jsme chtěli hrubou středeční komerci kompenzovat nějakou kulturou, ideálně tradiční a poklidnou. K tomuto účelu jsme vybrali návštěvu Meiji Shrine, který je obklopen malým lesoparkem a i přes velký počet procházejících místních návštěvníků i turistů je zde až překvapující klid.
Pátek připadl opět nákupům, tentokrát to byla iaita. Po několika konzultacích, přeměřování, pokusných secích (během kterých se osazenstvo budo-shopu) chápavě usmívalo, jsme vytáhli z peněženky tučný svazek bankovek a jali se platit. Naprosto fascinující byla pečlivost, s jakou víceméně obyčejné cvičné meče pánové v budo-shopu balili. (Děvčata to budou mít drahé, velmi drahé... nákupem Iaito jsme zabili 2, slovy dva drahocenné dny... pozn. Martin).
Pečlivost je tu cítit úplně ve všem, na co člověk narazí. Už po první hodině pobytu jsem se zájmem pozoroval ve vlaku z letiště dívku, která během cesty nabízela očerstvení. Otevřely se spojovací dveře, dívka se hluboce uklonila poloprázdnému vagónu a i přesto, že si jí nikdo nevšímal, pomalu prošla uličkou a během chůze několikrát zopakovala svoji litanii o čerstvých sendvičích a vychlazených nápojích. Během asi 100-minutové jízdy si to zopakovala celkem třikrát přes celý vlak tam a zpátky. Jednou s občerstvením, podruhé s nápoji a potřetí se zmrzlinou. Nevím, jestli někde neco prodala, ale nevypadala ani unaveně, ani otráveně. I přesto, že byla zřejmě duchem nepřítomná, neustále se usmívala a recitovala.
Ve večerce vám věci pečlivě zabalí do tašky a během toho u každé jednotlivé věci zopakují, kolik stojí.
Hned za rohem u ryokanu jsme objevili pekárnu, kde jsme koupili očividně čerstvě upečenou bagetu. Milá stařenka za pultem s rouškou přes obličej (ty jsou tu velmi běžné a kupříkladu děti s nimi chodí i na trénink) s hlubokými úklonami strčila bagetu do papírového sáčku a jeho konec ještě úhledně přehnula a přelepila, aby obal vypadal pěkně a bageta nikde nevypadla.
Všechna tahle nikdy nekončící snaha dělat svěřenou práci co nejlíp je nám přeci jen maličko cizí. Skoro to vypadá, jako by se s ní tady lidé rodili.
V sobotu po ranním tréninku jsme byli docela unavení. Přeci jen už je to dva týdny, co cvičíme každý den a na naší schopnosti pobíhat po atrakcích je to dost znát. Dali jsme si tedy něco málo k jídlu, na dvě hodinky vytuhli a odpoledne vyrazili do Tokyo Bay. Průvodce doporučoval místní lázně Oeno-Onsen Monogatari, které jsme se rozhodli navštívit. Celá čtvrť u přístaviště je ultra-moderní a má samostatnou linku metra, která je zhruba 2x dražší, než všechny ostatní, kterými jsme zatím jeli. Všude jsou mrakodrapy a jiné architektonicky zajímavé stavby, kterým vévodí tzv. Rainbow Bridge, který spojuje města Kawasaki a Kisaruzu. Fotit ho z vlaku nebylo úplně snadné, ale výhled z něj byl krásný, zvlášť po setmění.
Umístění lázní dávalo tušit, že se jedná spíš o atrakci, než o tradiční malé japonské lázně. Na jednu stranu nám bylo trochu líto, že jsme díky neznalosti zapadli do poměrně komerčně laděného zařízení. Na druhou stranu v ryokanu nám nikdo lázně doporučit nedokázal a mám i trochu obavy, že bez někoho místního bychom se v ortodoxních lázních přinejmenším ztratili nebo aspoň výrazně znemožnili, v horším případě ztropili nějaký diplomatický incident. Proto jsme úplně nepohrdli turistickou částí návštěvníků lázní ze všech koutů světa a vzali zavděk velkými vysvětlivkami a radami v angličtině, vyvěšenými všude po stěnách.
Lázně byly poměrně velké, měly venkovní i vnitřní zařízení s kamenným brouzdalištěm pro "uvolnění" nohou (my se při uvolňování zřejmě tvářili dost útrpně a zajišťovali tím zábavu pro všechny okolo), saunou a pak koupání v horkých pramenech jak venku tak vevnitř. Nejdřív jsme se šli tedy projít brouzdalištěm a za vyluzování zvuků, které si jistě v ničem nezadaly se zvuky doprovázející středověký výkon tortury, zamířili k budce s bazénkem plným tvz. Doctor Fish. Tyhle malé rybky během ráchání v bazénku okusují vaše nohy a provádějí tím takovou přírodní pedikúru. Myslel jsem si, že nejsem na nohách lechtivý. Až do té chvíle, než jsem nohy strčil do toho bazénku. Řvouce do rukávu vypůjčené yukaty a se slzami v očích pozorujíce tlemícího se Martina jsem proklínal všechny šikmooké ryby na světě. Nikdy jsem nezažil nic tak... erm... zvláštního. Trvalo mi dobrých 10 minut, než jsem si na ten pocit jakžtakž zvykl. A zvykl jsem si zejména proto, že jsem byl fascinován dovedností oněch ryb, které zatím dokázaly do Martinovy nohy vykousat dvoumilimetrovou díru, která pěkně krvácela, což se rybám očividně líbilo a tak Martinovy nohy navštěvovaly ve velkých hejnech a mně daly na chvíli pokoj. Po kúře jsme každopádně měli oba nohy nádherně hedvábné - od prstů až po paty.
Pak jsme pokračovali dál na "tradičnější" horké koupele. Tady ubylo turistů a japonského osazenstva bylo tak 99 procent. Výjimku jsme tvořili jen Martin a já. Zřejmě to bylo tím, že zhýčkaným turistům bylo proti srsti pobíhat nazí mezi dvěma stovkami Japonců. Nám to ale nevadilo a s ručníčkem na hlavě jsme zapluli do kamenné lázně, kde jsme se věnovali meditaci nad tím, jaká je škoda, že jsou ženské a mužské lázně oddělené.
Po návratu do ryokanu jsme se cítili lidově řečeno dost vyndaní, takže na velkou večeři jsme už nemeli sil. Pomohla nám bagetka z místní pekárny a šup na kutě. Ráno nás čeká trénink ve Warabi a spát oba potřebujeme jako sůl.
Žádné komentáře:
Okomentovat