Den jsme začali výbornou snídaní v podobě míchaných vajec (překvapivě s rýží s rajčaty) a japonského toustíku. Dobře započatý den se Martin rozhodl pokračovat pokusem o oslovení další dvojice osamocených děvčat (viz foto), ovšem opět neúspěšným. Údajně se na Japonky musí pomalu. To nám ale náš časový rozvrh moc nedovoluje a zrovna u těchhle dvou jsem měl pocit, že bychom dřív zestárli, než bychom se něčeho dobrali. Tak snad zase příště...
Dnešek jsme si vyhradili na průzkum trhu s iaito. Žádosti o import meče do Čech se nám množí a začínáme zvažovat, že si založíme nějakou firmu - Zey & Ajax Export Import Inc. nebo tak něco. Každopádně jsme samozřejmě omezeni místem, váhou i tolerancí celních úředníků, takže uvidíme, jak nám zatím půjde pašeráctví.
Pán a paní v budo-shopu byli oba velmi milí a ochotní a ani s angličtinou tentokrát nebyl větší problém. Věděli jsme, že majitel obchodu se zná s Shishiya Senseiem, ale nechtěli jsme této konexe bez vědomí Senseie nijak využívat, takže jsme se chovali jako normální zákazníci. Martin si nakoupil nějaké drobnosti a zaplatil a já se začal vyptávat na iaita o různých rozměrech "pro přátele". První otázka nicméně byla, na jaký styl cvičení by iaita měla být. Po pravdě jsme odpověděli, že na Aikido ToHo. V tom okamžení se obsluze rozzářily oči, padla doplňující otázka "Nishio-style?" a když jsme přisvědčili, tak si pan prodavač okamžitě znamenal slevu a vracel Martinovi drobné už za uskutečnělý nákup. Trošku prekérní situace, ze které jsme se snažili vymotat hlubokými úklonami a ještě hlubším mručením na důkaz údivu a díků, ale stalo se. Vybrali jsme nějaké meče, pořídili fotky a pán si vše zapsal s tím, že nám je uschová pro případný nákup do konce týdne.
Naše toulky za suvenýry a dárečky nás i dnes zavedly zpátky do Warabi. Včera jsme si cestu moc neužili, protože vytrvale pršelo (díky bohu a Japoncům za všudypřítomné automaty na deštníky). Dnes jsme si už dali v metru pozor na vagóny s "nepřehlédnutelnými" nápisy "Women Only". Včera jsme v zápalu pro trénink tento nápis přehlédli a zaregistrovali ho až když jsme seděli uvnitř. Matně jsem si vybavil poučku z průvodce, co jsem četl v letadle, že v Japonsku jsou některé vagóny vlaků vyhrazeny pouze ženám, aby tyto nebyly obtěžovány šovinistickým a sexistickým patriarchátem, který v Japonsku vládne. Chvilku jsme si připadali jako řádní macho-blbové, ale po kradmém pohledu kolem sebe jsme zjistili, že ve vagóně nejsme jediné bytosti mužského pohlaví. Nápis ve vlaku byl doplněn ještě dalšími podrobnostmi, které jsme dešifrovali ještě minimálně tři zastávky. Zjistili jsme, že omezení platí pouze na některé úseky trasy, některé dny v týdnu a některé časy. Jak jsme si oddychli, když jsme se konečně dobrali zjištění, že se nacházíme v pro nás příznivém bodu časoprostoru. Každopádně příště už bychom nemuseli mít tolik štěstí, tak si dáváme větší pozor a vagóny s fialovou tabulkou obcházíme uctivým obloukem.
V souvislosti s Warabi jsem si vzpomněl na včerejší trénink, který považuji za obzvláště vydařený. Po příchodu Arisue Senseie jsme začali bez zbytečných průtahů rovnou se San-dan uchi a moc mě potěšilo, že ačkoli nám Sensei věnoval poměrně dost pozornosti, neměl k našemu cvičení žádné připomínky, jen se usmíval od ucha k uchu. Věřím tedy, že jsme v tomto ohledu neudělali plzeňskému aikido ostudu a já tímto děkuji Radkovi, Pepovi a Čabísovi za náležitou průpravu. Při cvičení kokyu-nage s jo už jsem si svým uměním tak jistý nebyl, ale o to víc jsem obdivoval umění paní, se kterou jsem cvičil. Paní muselo být už dost přes 60 let ale tyčí kolem sebe švihala se stejnou fortelností jako O-sensei v nejlepších letech. Náležitě se mnou vymetla všechny rohy dojo a mně nezbývá než pevně věřit, že v jejích letech budu aspoň chodit po vlastních nohou, ideálně po dvou.Den utekl než jsme se nadáli a byl čas vyrazit na dnešní trénink v Ikebukuro. Čekali jsme tlupu ukřičených hyperaktivních dětí ale v dojo byl absolutní klid a až ohromující ticho. Byli jsme tam jen 4. Shishiya Sensei, Atsuko-san, Martin a já. Místo dětské rozcvičky jsme si dali půlhodinku ToHo (prozměnu opět Shohatto). Pak začal normální trénink, během kterého dorazily ještě Sayoko-san, Kaoru-san a Hiroko-san. Náhle mi dětská rozcvička přestala chybět, protože jsem se nezastavil celý trénink. Sensei si mě vybral jako ukeho pro dnešní den a tak jsem lítal jak hadr na holi nejdřív s ním a pak střídavě s ostatními. Nebylo to sice úplně pohybově náročné, pořád jsme dělali "jen" ikkyo, ale tady na tréninku prostě nepadne jediné zbytečné slovo a všichni se prostě věnují cvičení. Ticho občas přeruší jen Martinův nezaměnitelný smích.
Po tréninku jsme se se všemi rozloučili před dojo a každý se vydal svou cestou. Ta naše vedla na něco k jídlu. Narazili jsme poblíž ryokanu na Japanese Steak House, kde obrázky vypadaly lákavě a ceny nebyly nijak přemrštěné. Obsluha velmi rychle a velmi ochotně vysvětlila, že máme k objednávce použít automat u vchodu. Zajímavé řešení, které se tu zdá být docela obvyklé. Venku si na obrázku vyberete, co se vám z nabídky líbí, vejdete dveřmi, za kterými stojí automat, kam vložíte peníze a nacvakáte si, co jste vybrali. Sedělo se u baru a jídlo se před námi objevilo během 2 minut. Moc jsme si pochutnali a mazali zpátky do ryokanu.Na zítřek plánujeme konečně spáchat nějakou tu kulturu. Zatím jsme tu byli jen za barbary, co umí jen spát nebo nakupovat. Tak máme co napravovat :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat