Další den za námi

Dnešní den začal netradičně. Oba jsme vstali už na půl osmou, uvařili si čajíček a ztláskali nějaké maličkosti, které jsme večer nakoupili v 7Eleven. Po kratší investigativní práci se strýčkem Googlem a jeho mapami a za vydatné vzdálené pomoci Radkovy jsme se vydali na metro. Jak už to bývá, nejsložitěji vypadající věci bývají nejjednodušší. Dnešní trénink byl jen dvě zastávky metra od našeho hotelu a vchod do dojo byl přímo u východu z metra, takže nakonec těžká pohodička – inu, těžko na cvičišti...

Trénink začínal v 9 hodin, tak jsme v 8:50 brali za kliku u vchodu, ale bylo zamčeno. To ovšem dva ostřílené plzeňáky nemůže nijak rozhodit. O patro níž byly dveře otevřené a bludištěm chodeb jsme se dostali až k jakýmsi kancelářím, ze kterých hbitě vyběhla paní a během poskakování z jedné nohy na druhou od Martina ke mně se s co nejlaskavějším úsměvem snažila zjistit, co chceme. Anglicky pochopitelně neuměla ani slovo, tak jsme po chvíli vzájemného hovoru plného citoslovcí prokládanýmí výrazy „aikido“, „Shishiya Sensei“ a „gozaimasu“ dosáhli toho, že odběhla zpátky do kanceláře, kde notnou chvíli s telefonem u ucha pokyvovala hlavou a do toho pobrukovala „hai“, „hai“. Pak nás poslala po schodech nahoru a my ke svému údivu vylezli na druhé straně dveří, které jsme předtím našli zamčené.

Po pěti minutách se objevil Sensei a postupně i děti na trénink. Tentokrát bylo dětí hodně, tak kolem 10.  S některými jsme se viděli už na dřívějších trénincích a byly proto výrazně „oprsklejší“ a rády nás zákeřně přepadaly a jinak různě pošťuchovaly a rozličně se u toho šklebily.

Sensei byl jako drak. Vzpomněl jsem si, jak ve čtvrtek před večerním tréninkem dal svých obligátních 20 koleček kolem dojo v rychlém poklusu, pokračoval sérií sklapovaček, sed-lehů a dalších cviků na nohy a břicho a ještě potom dokázal řádit s dětmi jak černá ruka. Nedokázal jsem se udržet nevyprsknout smíchy, když se děcka trousila do dojo a u vchodu zdravila přítomné slovy „konbanwa“... Sensei schovaný za dveřmi nechal dvě nebo tři děti projít nepozorován a pak s mocným pokřikem „konbanuááááá!!“ se na děti se zálohy vrhnul. Dneska prozměnu se šibalským výrazem neviňátka v očích seděl v seiza a pokukoval jakoby po stěnách a oknech a vzápětí dvoumetrovým skokem do dálky zalehnul nejbližší děcko. Chvíli se zpod Senseie ozývalo tlumené pištění a pak se semtam objevila i malá ručička nebo nožička. Děti Senseii podobné akce rády vracely tím, že mu buď v nestřeženém okamžiku skočily na záda, případně ty méně odvážné ho aspoň vydatně koply do kolene.

Dětská rozcvička byla dnes rychlá. Pak jsme si s dětmi formou hry zacvičili pár základních technik. Docela jsem koukal, jak se mnou asi sedmiletá dívenka krásně vymetla podlahu při shiho-nage. V závěrečné fázi si pro nage udělala delší krůček navíc a náramně se řehnila, když mě viděla rozplácnout se na podlaze jak dlouhého tak širokého.

Dětský trénink skončil a my se s děckama rozloučili tradičním rozdáváním bonbónků u dveří. Ještě že máme opravdu dobrou zásobu. Děti jezdí jako fretky.

Trénink pro dospělé začal asi půlhodinou ToHo, kde jsme si prozměnu zacvičili opět Shohato v nové Senseiově úpravě. Následovalo opět překvapivě ikkyo – klasická forma, forma s bokkenem a wakizashi a pak obměny. Je až s podivem, kolik různých věcí dokážou Japonci vyjádřit intonačně zvládnutým bezeslovním projevem – souhlas, upozornění, nadšení, radost i pokárání. Během cvičení jsem si užil všeho opravdu dosyta.

Po tréninku nás Sensei pozval na oběd do tradiční japonské restaurace, kde už na nás čekala Hiroko-san s kamarádkou. A dneska to přišlo. Moje kolena trpěla. Japonská tradice nemá mnoho pochopení pro zhýčkané evropské ignoranty, a tak se tentokrát žádná prohlubeň pod stolem nekonala. Jen polštářky na sezení a stolek tak nízký, že se mi pod něj nevešel ani batoh. Atsuko-san ovšem tušila mé obavy a s lišáckým usměvem do mě šťouchla loktem a ukázala na svoje nohy, které vsunula daleko pod stůl a vyzvala mě, abych udělal totéž. Během oběda jsem pochopil, že asi nebudu sám, kdo nevydrží dlouho sedět ani v seiza ani s nohama skříženýma. A tak jsme se společně u stolu různě převalovali a přehazovali nohy sem a tam během konverzace nad jídlem a různými tématy.

Přinesli nám k obědu klasický japonský box rozdělený na čtyři sekce, každá s jiným druhem jídla a to všechno obklopené mističkami s rýží, zeleninou, omáčkou, atd. Atsuko-san s blahosklonným úsměvem sledovala Martina, kterak si do rýže cpe křen určený do omáčky pro tempuru a Martin odevzdaně předváděl, za co že to od Senseie obdržel v pátek večer hashi-shodan.

Po obědě jsme se rozloučili se Senseiem a ostatními a vyrazili zpátky na hotel. Cestou začalo pršet a nevypadalo to jen na přeháňku. Řeklli
jsme si, že si na chvíli odpočineme, ale chvilka se protáhla skoro na dvě hodiny a venku se počasí pořád nelepšilo. Tak tedy pro dnešek zatím odvoláváme naplánovanou akci s budo-shopem a uvidíme zítra. Ráno nás čeká trénink ve Warabi. Cesta tam trvá hodinu, tak to vypadá na další brzké vstáváni. Už se oba těšíme.