Druhý den

Věděli jsme, že druhý den bude odpočívací. Nicméně myslím, že Martin ani navzdory varování netušil, jak moc. Šli jsme spát až nad ránem a já se probral až pozdě po poledni. Martin mezitím trpělivě psal příspěvky do blogu. Teď je tedy řada na mně, abych převzal štafetu.

Den začal návštěvou úklidové služby, která nám několikrát vytrvale klepala na dveře, zatímco my zařezávali. Pak se odvážili vstoupit, ale to už je vítal Martin v japonském pyžamo-županu a děvče se s vystrašeným výrazem dalo na úprk. Myslím, že do konce našeho pobytu už si tu budeme poklízet sami...

Kolem 4 hodiny odpoledne jsme usoudili, že je pomalu čas na oběd. Vyrazili jsme tedy obhlédnout okolí, kde jsme našli malou „nudlárnu“, kam jsme zapadli a dali si něco málo k jídlu. Pak rychle na metro a nabrali jsme směr Ikebukuro a Myogadani, kde byl dnešní trénink.

Měli jsme ještě asi pů hodiny čas, tak jsme obhlíželi okolí sportovního centra. Po neúspěšných pokusech navázat na zážitky Pepana s Radkem a sbalit dvě dívenky sedící na lavičce (viz foto) jsme se přesunuli o kus vedle a pozorovali pána na kole, jak venčí svou kočku. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Na kočku dorážel nějaký místní nadržený kocour, a tak pán na kole na kočku něco zabrblal a kočka poslušně dala kocourovi sbohem a bežela za kolem. V tu chvíli se někde nad námi ozvalo hlasité „hááá hááá hááá!“. Bezděčně jsem si vzpomněl na Yoshidu senseie, jak se s podobným zvukovým projevem upřímně baví nad mými pokusy o kote-gaeshi. Po vzhlédnutí vzhůru jsem ale spatřil v korunách stromů několik velkých havranů jak na sebe vzájemně pokřikovali. Ale to už byl čas vyrazit na trénink... „hááá hááá hááá!“

Paní v recepci sice nevěřícně kroutila hlavou, když jsme před ní utrousili slova „aikido“ a „Shishiya Sensei“, ale posunky nás poslala do druhého patra. Dojo bylo velmi pěkné, asi o třetinu menší než naše plzeňské, ale s odpruženým tatami a velkým oknem s železnou síťovinou, které bylo otevřené dokořán. Venku se začal zvedat pořádný vítr a pěkně mlátil žaluziemi, které poletovaly vzduchem daleko nad tatami. Jak jsem byl za tenhle větřík rád během dětské rozcvičky!!! Děti se trousily na trénink jako švábi na pivo. Oficiálně trénink začíná v 18:30, ale ještě za deset sedm jsme tam byli jen my, kolegové ze Švédska, Shishiya Sensei a Hiroko-san. Trénink oficiálně končí v 9 hodin, ale Sensei končí vždy o cca čtvrt hodiny dřív, aby se všichni stihli převléknout a vysprchovat.

Záhul dětské rozcvičky se zdál dneska stravitelnější, nejspíš proto, že jsme byli oba dost vyspalí. Shishiya Sensei dokáže s dětmi pěkně dovádět a je vidět, že ho to opravdu baví a svým způsobem i naplňuje. Každému bych přál vidět jeho rozzářený obličej, když sledoval děcka, jak od Martina fasují sladkosti z Čech...

Dnešní trénink navazoval na včerejší a dělali jsme ikkyo. Je s podivem, kolik různých kombinací jedné „obyčejné“ techniky dokáže Sensei vymyslet. Dneska jsme cvičili variantu ken-no-tebiki ale s dvěma bokkeny – respektive s jedním bokkenem a wakizashi, kterému Sensei říkal „musashi“ – bokken v jedné a wakizashi v druhé ruce. Krásná záležitost, která člověka spolehlivě zbaví zlozvyku chytat partnera a naučího správně používat směr pohybu.

Po tréninku jsme byli pozváni na rozlučkovou večeři se Švédy, kteří odlétají v sobotu ráno. Dorazili jsme do sushi restaurace hned vedle stanice Ikebukuro. U vchodu jsme si zuli boty a mě trošku polilo horko z toho, že budu sedět celý veřer v seiza, což by moje kolenní vazy stoprocentně odrovnalo. Zaťal jsem ale zuby a s úsměvem následoval Atsuko-san, která už instruovala obsluhu, jak má naši místnost zařídit. S hlubokým oddychnutím jsem zjistil, že podlaha pod stolem je o nějaký půlmetr níž, než ve zbytku místnosti, takže se tam dají v pohodě schovat nohy. Člověk pak sedí normálně na polštářku jako na židli a zvenku to skoro není vidět.

Nejsem vysloveně vyznavačem sushi, ale být v Japonsku a nedat si ho by bylo hloupé a musím říct, že tohle sushi mi opravdu chutnalo. Čerstvé ryby, zvláštně chutná rýže a nezvykle dobrá sojová omáčka udělaly své a to nemůžu opomenout skvělé krevety. Celou večeři jsme završili skvělým citrónovým sorbetem podávaným ve slupce od citrónu... mňam!

Do hotelu jsme dorazili před půnocí. Rychlá sprcha, čajíček, piváček pro Martina.... pohodička J. Tak teď už spát a zítra na první pořádný výlet po Tokyu.

P.S.: Kódovaný vzkaz pro Stanaře: Těch tu je... a hodně jich je i na ko-ko-ko... na kole...